Na hřbitově jsem potkala kamarádku z dětství a společně jsme zavzpomínaly na staré časy. Pak jsem se zděšením zjistila, že už je po smrti.

Kdyby mi někdo takový příběh vyprávěl, asi bych mu moc nevěřila.

Bývala by měla narozeniny

Sama si lámu hlavu nad tím, jak je to možné, že jsem při návštěvě hřbitova, kde jsem byla položit květiny na hrob své matky, potkala svou mrtvou kamarádku.

Byl velmi chladný den

Tehdy byla chladná a vlhká jarní neděle. A den, kdy by maminka měla narozeniny. Proto jsem se vydala na hřbitov, abych jí položila na hrob několik gerber.

Ty měla hrozně ráda. Měla jsem na sobě teplý kabát a šálu, protože vítr byl docela chladný.

Vzpomínky

Když jsem dorazila k místu maminčina posledního odpočinku, pohlédla jsem na náhrobek a vzpomněla si na všechny ty dny, které jsme spolu strávily. Bylo mi smutno, ale rovněž trochu veselo, protože na maminku mám jen ty nejlepší vzpomínky.

Spatřila jsem spolužačku

Když jsem se chystala odejít, spatřila jsem starší ženu, která se šourala po hřbitově. Jakmile se přiblížila, poznala jsem v ní Jitku, svou spolužačku ze základní školy.

V mládí jsme byly velmi dobrými kamarádkami, ale pak se naše cesty rozešly a já ji neviděla řadu let. Možná i několik desetiletí. Jitka byla smutná, vypadala, že ji něco trápí. „Ahoj, Jitko,“ oslovila jsem ji opatrně.

Chvíli se zdálo, že mě ani nevnímá, ale pak na mě pohlédla. Její oči, které kdysi zářily jako dvě hvězdy, teď byly plné smutku a nostalgie. Byla jsem z toho poněkud zaskočená. „Jak se máš?“ zeptala jsem se jí tiše. Jitka se usmála, ale byl to smutný úsměv.

„Ahoj, Pavlo. Jsem ráda, že tě vidím. Mám za sebou těžké období,“ pronesla smutně. Čekala jsem, že mi poví, co ji trápí. Ale asi o tom nechtěla mluvit, protože mlčela.

Rozhodla jsem se trochu ji rozveselit a začala jsem vzpomínat na dny, kdy jsme byly malé holky. Pořád mlčela, ale chmury jí z tváře pomalu mizely.

Byl tam její hrob!

Stály jsme tam jenom chvilku, když se omluvila, že musí odejít. Už byla na odchodu, pak se ke mně otočila a já viděla, že už není tak smutná. „Děkuji za vzpomínky,“ pronesla s úsměvem. Zamyšleně jsem za ní hleděla. Pak zašla za roh a zmizela mi z očí.

Vydala jsem se domů a pohledem bloumala po náhrobcích. V té chvíli jsem zůstala stát jako zkoprnělá. Našla jsem totiž hrob s Jitčiným jménem! Datum narození sedělo, ale bylo tam i datum úmrtí. Jak je to možné? Vždyť jsem s ní před chvílí mluvila!

Květiny na jejím hrobě byly zaschlé a neudržované. Zjevně tam již dlouho nikdo nebyl. Dala jsem to trochu do pořádku, zašla jsem do nedalekého krámku a koupila čerstvé květy pro Jitku. Domů jsem odcházela s velmi smíšenými pocity.

Byla jsem smutná, ale zároveň vděčná, že jsem se s ní ještě jednou setkala. A v duchu jsem jí slíbila, že za ní občas zajdu.

Pavla N. (61), Zábřeh