Nikdy jsem náměsíčností netrpěla, tu noc se to ale změnilo. Vyšla jsem oknem ven z domu a pak došla až do kostela. Tam jsem se modlila. To mě asi zachránilo.

Pohybovala jsem se ve snových mlhách. Vznášela se a měla pocit, že to tak zůstane do konce věků. Sen trval téměř celou noc. V její polovině jsem se probudila a těžkopádně se posadila. Hleděla jsem otevřeným oknem ven. Do mého pokoje proudil závan studeného vzduchu.

Na obloze kraloval zářivý měsíc, pohled na něj mě fascinoval. Vstala jsem a zůstala stát v pokoji jen v dlouhé bílé košili, kterou jsem nosila na památku své babičky. Věřila jsem, že se v ní bude usínat jako kdysi v její hřejivé náruči. Přistoupila jsem k oknu.

Měsíc mě ovládal

Noc byla prosycena vůněmi květin, které zdobily můj parapet. Přisunula jsem židli k oknu a postavila se na ni, ocitla jsem se jednou nohou na místě, kde byly truhlíky s květinami. Pak jsem učinila druhý krok a ocitla se v okně celá.

Následoval dlouhý krok dopředu. Vstoupila jsem na naši střechu a kráčela dál. Za okamžik jsem už byla na střeše sousedního domu, který na ten náš pozvolna navazoval. Někde v dálce zakňourala kočka a zaštěkal pes. Tyto zvuky mě nerušily. Veškerá moje pozornost byla svázána do pohledu vpřed.

Prošla jsem kolem komínu a ocitla se u bleskosvodu. Sešplhala jsem po něm na ulici a opřela se vší silou do těžkých dveří starého kostela. Otevřely se. Došla jsem až k hlavnímu oltáři a tam vzhlédla k obrazu, který visel přede mnou.

Záhada zůstala

Světlo, které jsem viděla před sebou, nasvítilo jen ten jeden jediný obraz. Byl na něm světec svatý Roch, patron a ochránce všech nemocných.

V ruce držel poutnickou hůl, dále při jeho nohách, z nichž na jedné byl zobrazen morový vřed, ležel další jeho atribut, mořská mušle.

Sepjala jsem své dlaně a sklonila hlavu. Do ticha jsem šeptala svou modlitbu, svá slůvka proseb. Návrat domů si nepamatuji. Probudila mě ráno maminka. Ptala se, od čeho mám tak špinavé nohy. Netušila jsem.

Na svoji noční procházku pod vlivem Měsíce jsem si nevzpomněla. Měla jsme za to, že jsem celou noc spala jako nemluvně a snila poněkud zvláštní sen.

Tu záhadu mých špinavých chodidel jsme s maminkou řešily až do chvíle, kdy úplněk skončil a Měsíc začal courat do svého srpku.

Během dalšího úplňku se vše opakovalo. Cítila jsem, že je to záhada jenom mé osoby a měsíce. Blížil se třetí úplněk. Znovu jsem byla na svých cestách ke svatému Rochovi.

Nemůžu chodit

To ráno, kdy vešla maminka do pokoje a znovu řešila má špinavá chodidla, jsem zůstala v posteli o něco déle. Pak jsem se na okraji postele vzepřela a přesedlala do invalidního vozíku. Přestala jsem chodit ze dne na den.

Nikdo nenašel příčinu, proč jsem přestala chodit. Až po několika měsících, kdy se mi zase zdálo, že se modlím u svatého Rocha, jsem v sobě pocítila zvláštní sílu, která mě nasměrovala k prvnímu krůčku po tak dlouhé době. Zase jsem začala chodit.

Iveta (57), severní Čechy