Eliška je bezvadné děvče, které by si mohlo z nápadníků vybírat, ale našla si takového ňoumu. Ještě ke všemu to je snad největší nešika na světě.
Moje vnučka je jedináček, ale ne ten rozmazlený, naopak se naučila skvěle postarat o sebe a nebýt na nikom závislá. Když dcera otěhotněla, všichni jsme se na miminko moc těšili.
Když se jim narodila holčička, byla nádherná a všichni si ji okamžitě zamilovali. Další pokusy o dítě se už nepovedly, a tak jsme se všichni smířili s osudem a veškerou lásku a pozornost věnovali jedinému vnoučátku.
Proč on?
Zeť si chtěl nejspíš vynahradit, že nemá syna, a snažil se probudit v Elišce zájem o mužské koníčky. Ani se nemusel moc snažit, vnučka po něm podědila talent na sporty, nejraději si hrála s autíčky a s kluky se prala.
Na druhou stranu ale měla i spoustu krásných dívčích vlastností, ráda si nechala česat dlouhé vlasy, líbily se jí princezny a panenek měla doma taky spoustu. Dnes už je z ní velká a krásná slečna, je jí dvacet osm let, je chytrá, talentovaná a šikovná.
Má vysokou školu, perfektně řídí auto, hodně sportuje. Našla si skvělé vedoucí místo a my jsme na ni moc pyšní. O to víc nás všechny štve, jakého si našla partnera.
Je to sice hodný člověk, je nejspíš i chytrý, pracuje v nějakém vědeckém ústavu, ale je strašně nešikovný.
Nechápu, jak se ti dva mohli dát dohromady. Když k nám prvně přišel, přinesl mi kytku, kterou předtím skřípl do naší branky. Už jak jsem ho viděla za záclonou, přišel mi jako Mr. Bean.
Nemůžu se na to dívat
Nikoli vzhledem, ale svým pohybovým projevem. Na chodbě si boty zul a posléze obul, když ho vnučka s úsměvem upozornila, že je zase obutý, chvíli očividně přemýšlel.
U stolu se polil kávou, a když se šel do koupelny omýt, šlápl do kočičího záchůdku a zašlapal poté stelivo i s exkrementem našeho kocoura Vilíka do koberce. Říkala jsem si, že to je trémou, ale jak se později ukázalo, už se jako nešika narodil.
Když si po nějaké době pronajali s Eliškou byt, o všechno se postarala vnučka, zařizovala stěhováky, sháněla řemeslníky. A dělá to dodnes. Kdykoli se jim doma něco pokazí, je to ona, kdo to buď opraví, nebo opravu zařídí.
Její přítel není schopný nic, nejspíš by připálil i vodu na čaj. I vnučka se smíchem říká, jak ten její popleta není schopen koupit ani rohlíky. Je to pro ni roztomilá legrace, mně to k smíchu ale nepřijde.
Bude litovat?
Jak dlouho to bude fungovat? Eliška je hodně společenská, má spoustu kamarádů. Ráda cestuje, chodí do divadel, na výstavy. Její přítel je nejradši doma, bádá si v odborných knihách, sedí u počítače a popíjí čaj.
Pravda ovšem je, že to je hodný kluk a naši Elišku má rád, tomu věřím. Ona ho také miluje. Když jsem se jí ptala, co na něm vidí, řekla, že ho miluje právě proto, že ho musí chránit.
Je zamilovaná a nedokáže si zatím představit, že život vedle takového člověka nebude jednoduchý.
Ani nechci pomyslet na to, že by měli dítě a on by si jen bádal a ona musela stíhat dítě, nákupy, domácnost, práci… Párkrát jsem jí naznačila, že jednou by toho mohla litovat. Zatím to ale nepadá na úrodnou půdu. Bojím se, že jednou bude nešťastná.
Vlasta (70), Liberecko
