Věděla jsem, jak moc nás maminka s tatínkem milují, a proto jsem jim mnoho let namlouvala, že je můj bratr zdravý, šťastný a má se dobře.
Jako malá jsem ke svému bráškovi Mirkovi vzhlížela jako k velkému vzoru. Také rodiče se v něm viděli, pro tátu to byl borec, ze kterého jednou bude velký sportovec nebo odborník, kterého si budou všichni vážit.
Já jsem byla ta druhá, ze které bude maximálně vychovatelka ve školní družině nebo cukrářka. Jenže jak čas šel, jeho život se rozhodně nevyvíjel tak, jak si táta s mámou plánovali. Brácha nedodělal ani učňák, a když mu bylo osmnáct, odešel z domova.
Marná snaha
Domů jezdíval jednou za měsíc a vždycky se chválil, jak se mu daří a má skvělou práci. Vyprávěl příběhy z Prahy, které jsme hltali jedním dechem. Jenže pokaždé, když odjel, tak rodičům zmizely peníze nebo nějaká cennost.
A jednou se po bráchovi slehla zem. Mirečkovi se něco muselo stát! Shodli jsme se doma a já se rozjela ho hledat Prahy. Podařilo se mi najít podnik, ve kterém údajně pracoval. Jenže v tom baru ho nikdo neznal.
Teprve, když jsem vytáhla fotku, se barmanka rozpomněla, že takový chlapík do podniku chodil popíjet, než ho vyhodili, protože dlužil. Nějaký štamgast mi poradil, kde bych mohla bratra najít.
Přespává prý v opuštěné garáži, řekl mi i ulici. A tam jsem ho opravdu našla! Nechápala jsem, jak se z našeho Mirečka mohla stát taková troska. Dokonce fetoval.
Čekali do smrti
„Vrať se domů, pomůžeme ti,“ přesvědčovala jsem ho. Rodičům jsme řekli, že má Mirek žlučníkové kameny, maminka ho obskakovala a překypovala starostlivostí. Tak tomu bylo měsíc, až jsem po jednom návratu z práce našla náš byt totálně vykradený.
Rozjela jsem se do Prahy a bratra znovu objevila v jeho doupěti. Opět pod vlivem drog. Stačil mi jen sdělit, že si vzal větší dávku, aby nás už netrápil. Na jeho záchranu bylo pozdě. Co říct rodičům?
Vymyslela jsem si, že emigroval do ciziny. Každý den se vrhala maminka ke schránce, zda bratr nenapsal. Rodiče zemřeli ještě před revolucí a nikdy se nedozvěděli, jak jejich syn dopadl. S mojí lží se jim žilo určitě lépe.
Barbora (61), Ostrava
