Místa, kde se kdysi odehrály nepěkné věci, si uchovávají dávnou energii. Ve staré opuštěné budově mě čekal tajemný nadpřirozený zážitek!

Před několika lety jsem s turistickým oddílem, jehož jsem stále členem, podnikla několikadenní výlet do jedné sousední země. Moc jsem se na tu výpravu těšila, protože turistiku jsme milovala a v našem oddílu byli samí příjemní lidé.

Procházka po okolí

Byl tehdy pátek a my absolvovali asi čtyřicetikilometrovou túru po horách. Večer jsme se navečeřeli a pak šli skoro všichni brzy spát. Druhý den byla většina lidí celkem hodně unavená, a tak odpočívali v blízkosti hotelu. Mně to ale vydrželo pouze dopoledne.

Pak mě to nicnedělání nebavilo, a tak jsem se rozhodla, že se vydám na procházku do okolí. Jít sama mi nevadilo, byla jsem na to zvyklá.

Po nebi se honily šedé mraky

To jsem ale ještě netušila, kam mě má cesta zavede a co děsivého tam prožiji. Na rozdíl od předchozího dne, kdy teploty šplhaly vysoko přes dvacítku, bylo druhý den celkem chladno a po obloze se honily šedé mraky.

Neměla jsem žádný konkrétní cíl, šla jsem jen tak do lesa. Chtěla jsem se jen protáhnout a trochu si vyčistit hlavu.

Místo působilo hodně depresivně

Po zhruba hodině jsem se dostala od hotelu poměrně daleko. Nebála jsem se, že bych zabloudila, cesta byla dobře značená. Zaujala mě jedna lesní pěšina, která odbočovala na nějakou paseku.

Když jsem se po ní vydala, za chvilku jsem se ocitla před starou rozbořenou budovou. Zkoušela jsem odhadnout, k čemu asi tak kdysi sloužila. Po chvilce se mě zmocnil docela tísnivý pocit. Místo působilo dost depresivně.

Nebylo mi tam moc dobře na duši, a tak jsem se chtěla vrátit na hlavní lesní cestu a pokračovat dál.

V okolí nebylo ani živáčka

Náhle jsem zaslechla jakýsi slabý hlásek. Patřil nějakému dítěti. Překvapeně jsem se zastavila. Měla jsem vždy pro strach uděláno, ale na tomhle osamělém místě působil ten hlas nepatřičně a strašidelně. V duchu jsem se ptala, kde by se tu asi vzalo malé dítě. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděla.

Hlasů přibývalo

Vzápětí se hlásek ozval znovu. K mému překvapení mě oslovil dobrou češtinou. To už jsem byla úplně zmatená a nevěděla, co si o tom mám myslet. Jako by jeden hlas nestačil, za chvíli se k němu přidalo několik dalších.

Mluvily jeden přes druhý, všechno to byly děti. Neměla jsem ponětí, odkud ty hlasy přicházejí. V okolí nebyla živá duše. Byla jsem z toho zmatená a trochu také vystrašená.

Zakleté dětské duše

Za chvíli jsem ale porozuměla tomu, co mi hlasy sdělovaly. Chtěly mít mámu a tátu, kteří jim chyběli. Pomalu mi došlo, že se jedná o nějaké zakleté dětské duše. Zkusila jsem je oslovit, ale to spojení asi fungovalo jen jedním směrem.

Hlasy volaly stále to samé, jako by mě vůbec neslyšely. Bylo jich čím dál více.

Nakonec se rozhostilo ticho

Postupně jsem už necítila vůbec žádný strach, spíš takovou podivnou lítost. Potom se postupně hlasy odmlčovaly a nakonec kolem panovalo ticho. Z šedých mraků na obloze začalo drobně pršet, takže jsem se co nejrychleji vydala zpátky k hotelu.

Připadala jsem si jako v nějakém snu, stále jsem měla v hlavě to, co se mi před chvílí přihodilo.

Kamarádka začala pátrat

Opatrně jsem se s tím zážitkem svěřila kamarádce z turistického oddílu, o které jsem věděla, že se mi nebude smát. Věřila mi a protože dobře ovládala řeči, navrhla, že se zeptá místních lidí, co v té staré rozbořené budově kdysi bylo.

Zjistila, že se tam kdysi nacházel dětský sirotčinec se špatnou pověstí. Bylo to ještě před druhou světovou válkou. Děly se tam prý dost špatné věci a některé děti tam zemřely nepřirozeným způsobem.

Tomu místu se prý zdejší lidé raději vyhýbají, protože si myslí, že je prokleté. Občas jsou tam prý opravdu slyšet dětské hlasy a já jsem nebyla první ani poslední, kdo je slyšel. Když mi to všechno kamarádka řekla, úplně mě zamrazilo po celém těle.

Vrátily jsme se tam

Další den mě kamarádka přesvědčila, ať se k té budově vydáme společně. Příliš se mi nechtělo, nepřála jsem si opakovat ten smutný a tajemný zážitek, ale nakonec jsem jí vyhověla. Tentokrát se ale vůbec nic nestalo, panovala tam stále jen ta tísnivá atmosféra.

Pouze v jednu chvíli se mi zdálo, jako bych zaslechla tichý pláč, ale to mohl být jen výsledek mé zjitřené fantazie. Kamarádka totiž neslyšela vůbec nic.

Celou příhodu jsem si vysvětlila tím, že na takové věci musí být člověk asi více vnímavý a citlivý a musí umět přijímat energii z minulosti nebo z onoho světa.

Na to podivné odpoledne, kdy jsem stála sama před chátrající budovou z dávných dob a mluvily ke mně hlasy dětí, které tam kdysi žily, ale nikdy nezapomenu. Doteď se mi o tom občas i zdá.

Dagmar P. (60), Olomouc