Dostala jsem se do nečekané situace. Když jsem podědila psa, chtělo se mi plakat. Netušila jsem, jaké štěstí mě v podobě chlupatého tvora ještě na stará kolena potká!
Na stará kolena jsem si pořídila přítele. No, to je možná trochu nadnesené. Byl to soused. Ale trávili jsme spolu veškerý volný čas, jezdili na výlety, a dokonce i na dovolenou. Zdeněk neměl děti, byl sám, což bylo fajn, ale jednu vadu měl. Měl totiž psa.
Takového uňafaného hyperaktivního ratlíka. Není to moc hezké, ale neměla jsem ho ráda.
Měl ho radši než mě
Jednak se mi moc nelíbil, nebyl to žádný výstavní krasavec, ale rozježené psisko, a potom byl dost hlučná a trochu zapáchal. Vždy jsem velmi nelibě nesla, když mě s ním přišel navštívit. Navíc na mě ten jeho Ben vrčel! „Prosím tě, vždyť Ben voní!
Včera jsem ho vykoupal v drahé pěně. Jen kvůli tobě,“ hájil svého miláčka Zdeněk. Vždycky jsem si jen zaťukala prstem na čelo, jako že je blázen. Psovi navíc podstrojoval, zatímco sám se kvůli němu uskromňoval! I na procházkách nám velel.
Chtěl se posadit na sluníčko, museli jsme čekat, až si odpočine. Nechápala jsem to. Taková nehoráznost! Ale nezbylo mi než se přizpůsobit. Moc dobře jsem tušila, že kdybych chtěla s Benem soupeřit, patrně bych ze hry vypadla.
Nečekaný odchod
Když začal Zdeněk postonávat, byla jsem to já, kdo musel s Benem ven. Napřed mě to štvalo, ale nakonec jsem se na ty pravidelné procházky docela těšila. Dělaly dobře mě i jemu. „Že mi slíbíš, že kdyby se mi něco stalo, postaráš se o Bena.
Není nejmladší a nechci, aby ho utratili nebo aby skončil v útulku!“ prosil mě přítel. „Ale jdi ty, vždyť ti nic není!“ uhýbala jsem od odpovědi. Jenže Zdeňka jednoho dne odvezla rychá do nemocnice a odtud se už nevrátil.
Do poslední chvíle vypadal celkem zdravě. Šla jsem za ním do nemocnice i s Benem, ale lůžko bylo prázdné. „Pan Zdeněk krátce po převozu zemřel. Zastavilo se mu srdce,“ oznámila mi sestra. Zůstala jsem stát uprostřed chodby jako solný sloup. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Zůstala jsem úplně sama
Ben, jako kdyby tušil, co se děje, dole u vrátnice, kde jsem ho nechala na hlídání hodné vrátné, vyl jak na Měsíc. Naléhavě a tklivě, hlasitě. Domů jsme se sotva dovlekli. Na toho psa jsem se nemohla ani podívat. Jako by za všechno mohl on! Byl mi protivný.
Nesnášela jsem ho! Počítala jsem dny, kdy se ho konečně zbavím. A teď ho mám napořád! Nevěděla jsem, zda mám plakat pro Zdeňka, nebo mít vztek kvůli psovi. Nakonec jsem vzteky probrečela celou noc. Ráno jsem se nemohla zvednout z postele. Celý svět zčernal.
Došlo mi, že nemám na světě vůbec nikoho. Jediného blízkého člověka, jsem ztratila. Co si teď sama stará ženská počnu?
Neměla jsem pro co žít?
K čemu je takový život, když už vás nikdo nepotřebuje? Na toho malého chudáka jsem napřed ani nepomyslela. Od smrti páníčka byl zalezlý, a i ven na procházku se šoural velmi neochotně.
„Pojď, musíme na procházku,“ říkala jsem mu s přemáháním, ale on se snažil trucovat. Možná mi tím chtěl dát najevo, že i on je nešťastný. Nechtěl se hnout. Dokonce se ke mně otočil zády! Vůbec mi nedošlo, že truchlí. Domnívala jsem se, že mi dělá naschvály.
Určitě věděl, že ho nemám ráda. Také jsem mu to dávala jasně najevo. U mě tedy žádnou šunku dostávat nebude. „Koukej to sežrat,“ nařídila jsem mu nad miskou těch nejlevnějších granulí. Přece za něho neutratím majlant!
Vzal ji na milost
Ben se na mě jen smutně podíval, zamručel a odešel si lehnout na pelech. Nejedl už tři dny a evidentně si raději vybral smrt hlady, než aby se dotkl něčeho tak podřadného. Začalo mě hryzat svědomí.
„Možná se na mě z nebe Zdeněk kouká“ napadlo mě a mazala jsem Benovi koupit konzervu. Vzal ji na milost, ale bylo vidět, že ji snědl s nejvyšším sebezapřením.
Pes, který plakal
Ani na vycházce to nebylo lepší. Motal se mi kolem nohou a štěkal jako o život. Od rána do večera jsem se starala jen o Bena. Aby jedl, aby šel na procházku, aby se nedrbal, aby mu něco nebylo, když měl tak horký čumák. V noci mě probudilo skučení.
Běžela jsem k Benovu pelechu. Plakal ze spaní! No vážně, ten pes plakal. Stála jsem nad ním a z očí mi tekly slzy. Bylo mi ho tak líto! Neodolala jsem a jemně ho pohladila po hlavě. On se ke mně přivinul a v polospánku mi olízl vděčně ruku. Moje srdce zalila láska.
Nečekaná něha
Láska tak silná, až mě ohromila. Vzala jsem Beníka do náruče a odnesla si ho k sobě do ložnice. Tady, v nohách postele našel můj nepřítel nový pelíšek. Hřál mě a já s radostí poslouchala, jak pěkně a pokojně oddychuje.
Ráno jsem mu k snídani připravila šunku a nastrouhanou mrkvičku. To, aby věděl, že ho mám ráda. Stali se z nás ti nejlepší kamarádi. Chodíme spolu na dlouhé výlety, sdílíme všechny myšlenky. Ben mě vrátil do života. Jsem teď Zdeňkovi moc vděčná za jeho psa!
Růžena O. (71), Litoměřice
