Navzdory nemoci si užívám života. Děti o mě vzorně pečují, takže si nemohu na nic stěžovat. Žiji si tak dobře, jako nikdy jindy!
Na děti jsem byla sama a nemohla jsem je rozmazlovat. Zpětně si uvědomuji, jak moc jsem na ně byla tolikrát přísná. Mnohdy i zbytečně! Po dvou klucích se mi narodila vytoužená holčička a já myslela, jak skvělý život mě čeká. Hodný manžel, a pěkné bydlení v čerstvě postaveném paneláku.
Musely mi pomáhat
Manžel dostal od podniku prostorný byt s balkonem a já byla štěstím bez sebe. Vydrželo nám to dva roky. Potom si ten můj našel jinou a já se stěhovala do městského bytečku na periferii. Od čtyř ráno jsem se nezastavila až do půlnoci.
Z mateřské jsem se musela rychle vrátit do zaměstnání, protože alimenty mi nestačily ani na nájem, přestože byl směšně nízký. Tak jsem hned ráno uvařila na večer, rozvezla děti do jeslí, školky a do družiny. Odpoledne to samé ve stejném pořadí.
Vyzvednout děti z jeslí, školky,družiny, doprovodit na kroužky, nakoupit, uklidit, napsat s dětmi úkoly a tak dále. Každá ženská to zná. Rychle jsem pochopila, že mi musejí děti pomáhat. Pravidelně a hodně!
Děti měly přísný režim
Každý potomek měl svůj úkol a každý si ho musel plnit. Za všech okolností. Nenakoupil jsi? Tak máme jen to, co najdeme v lednici. Nevyluxoval jsi? Nebude televize. Prostě děti měly přísný režim, což mi mnohokrát vyčetly.
Museli jsme vyjít s málem
Ani oblečení jsem jim nemohla pořídit luxusní, jaké měli jejich vrstevníci. A když jsme začali společně řešit, kam půjdou po základní škole, limitující byla vzdálenost školy i cena internátu. Prostě se s námi život nemazlil a já je nijak nešetřila.
Vždycky jsem zastávala názor, že děti nejsou z cukrkandlu, abych je musela chránit před každým deštíkem. Vyrostly a osamostatnily se. Neměli jsme spolu špatné vztahy, ale úplně skvělé taky ne.
Dceru jsem nechápala
Občas mě navštívila dcera, která si ode mě, na můj vkus až příliš často, půjčovala peníze. Vždycky je vrátila, ale její neschopnost vyjít s příjmem do další výplaty, mě vyloženě dráždila.
Nebrala jsem v potaz, že je stejně jako kdysi já s dětmi sama, bez manžela. Také ji brzy opustil, což bylo asi nějaké naše rodové prokletí. Kluci mi spíš telefonovali, než aby se obtěžovali přijít. Ani jeden neměl rodinu, zřejmě po zkušenostech z dětství.
Tak jsem trávila volné chvíle sama. Domnívala jsem se, že si v důchodu začnu trochu užívat života.
Na důchod jsem se těšila
Samozřejmě na nějaké utrácení můj čerstvě vyměřený důchod nebyl, ale na hezký život by mi peníze stačily. Vždyť co jsem už ve svém věku potřebovala? Určitě ne módní výstřelky nebo nějakou drahou kosmetiku.
Na vozíku
Jenže, člověk míní, a život mění, jak se říká. Na preventivní prohlídce mi lékařka objevila cukrovku. Neměla jsem vůbec žádné potíže, jen puchýř na noze se mi nechtěl hojit. Nakonec jsem přišla o malíček a potom i o kus nohy pod kolenem.
Naučila jsem se chodit s pomocí francouzských holí, ale zničehonic začaly problémy na druhé noze. No, přišla jsem i o ni těsně pod kolenem a ocitla se na vozíku. Bydlela jsem sice jen v prvním patře, ale ven jsem se nedostala.
Také dveře do koupelny byly najednou úzké a do linky nad dřezem jsem nedosáhla. Byla to učiněná katastrofa! Svolala jsem děti a oznámila jim, že budu muset do pečovatelského domu. A do té doby mi budou muset pomoct!
Prosit jsem nemusela
Čekala jsem, že mě odmítnou, nebo projeví neochotu, ale k mému údivu mi všichni tři moji potomci nabídli pomoc. „Mami, my tě v tom nenecháme. Na nějaký pečovatelák jsi mladá, vždyť jsi sotva začala pobírat důchod. Už jsme se dohodli.
Budeme se u tebe střídat každý den. A na ty schody jsme už požádali o takový ten schodolez. Abys mohla sama ven. A na futro ti přijde zedník příští týden. Kus vybourá, aby bylo širší! Neboj, to zvládneme!“ řekl syn a ostatní přikyvovali.
Byla jsem z nich úplně vedle. Že dostanu takovou odpověď, mě nenapadlo ani ve snu!
Jsem vděčná
Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, že mám tak hodné děti? Nemohla jsem si pomoct a rozbrečela jsem se. Kluci se mi smáli a dcera mě utěšovala. „Mami, vždyť jsi toho pro nás tolik udělala. Přece bychom tě teď nezradili?“ ptala se a hladila mě po hlavě.
Bylo toho hodně, co pro mě musely děti udělat. Zvýšit postel, snížit skříňky od linky a další a další maličkosti, pro mě zásadní. K narozeninám jsem od nich dostala nový vozík. Krásný, lehký a skládací. To, aby mě mohli vozit na výlety!
Nemohu si pomoct, ale žiju si tak krásně, jako nikdy předtím. Moje nemoc nás všechny sblížila. Užívám si života a těším se na každý nový den!
Alžběta R. (65), Hodonín
