Máme jednu dceru a jednoho vnoučka. Za oba jsme osudu moc vděční. V jednu chvíli jsme se ale o chlapečka báli víc, než kdykoliv jindy.
Naše dcera otěhotněla docela pozdě. Byla sice vdaná už od svých sedmadvaceti let, ale celých deset let si dávala s potomkem na čas. Nebo to byla spíš Radimova práce, že takhle otáleli?
Nikdy jsem jim nechtěla sahat do svědomí, štěstí našich mladých pro nás bylo posvátné, moc nám záleželo na tom, aby náš vnuk vyrůstal v úplné rodině. Matěj je tedy jedináčkem, protože víc už toho naše Eva, pokud jde o děti, nestihla, ale nám to stačí.
A vyčítat jí nemáme co, také jsme měli jen jedno dítě – ji. Hlavní je, že si našla hodného chlapa, navíc Radim slušně vydělává, takže se dá říct, že naše rodina se těší přízni osudu. V jednu chvíli se ovšem zdálo, že idylka skončí.
Kromě dcery a vnuka jsme v životě s manželem hrdí ještě na jednu věc. Je to dům, který jsme si postavili kousek za městem. Na důchod zcela ideální místo. Máme zahrádku a slepičky, dokonce jsem se rozhodla, že zkusím chovat husy.
O takovém malém hospodářství jsem skoro celý život snila. I můj muž je tu jako v ráji. O zahrádku pečuje s nadšením a po večerech mizí do své dílničky, kde hlavně během zimy stále něco kutí. A když přijede dcera s Radimem a Matějem, je to tu ještě krásnější.
Nemáme dům moc dlouho, je pořád co vylepšovat, ale o to víc nás to tady baví. V jednu chvíli jsme ale měli pocity zcela opačné.
Hlídání
Tehdy, je to asi dva roky, se dcera chystala na dovolenou. Letěli jen dva, ona a Radim, protože cesta do exotické země byla daleká a někde u Afriky nemuselo být tak úplně bezpečno.
Oni jsou naši mladí tak trochu dobrodruzi a že nevzali Matěje, jsem byla jen ráda. Měli jsme ho pohlídat, na což jsme se moc těšili. Těšil se také vnouček, to jsme s radostí vnímali. Naše husa měla housátka, která se hřála u kamen a Matěj z nich výskal radostí.
Eva byla ráda, že se synáček brzy zabaví a ani si nevšimne, že maminka odjíždí. Bude to fajn. Kluk bude mít prázdniny u babičky, rodiče si odpočinou, prarodiče pookřejí… To jsme si alespoň mysleli, ale za chvíli jsme měli málem příjít o nervy.
Klap!
Eva a Radim odjeli, vnouček to málem ani nezaregistroval, kolik měl práce s housaty a s koťaty kočky Mícy, takže byl klid. Před bouří. Ta začala kočičí rvačkou, ke které došlo pod naším oknem hned ráno. „Zlý kocour je tu!“ volala jsem.
Ten strakatý prevít nedá naší Míce pokoj, měli jsme na něj spadeno. Okamžitě jsme s manželem vyběhli před dům, abychom ho odehnali. A v tom za námi zaklaply vchodové dveře. Klíč zůstal uvnitř, v zámku.
Nové bezpečnostní dveře byly nedobytné, jinudy nebylo možné do domu vejít a na sporáku se vařila vajíčka. Strašná situace. Všechna okna domu byla zavřená. Matěj ještě spal, ale otevřít by stejně nedokázal, nebyly mu ještě ani dva roky. Věděli jsme jen jedno:
Musíme okamžitě jednat. Až se vyvaří voda z kastrolu, může začít hořet! Uvnitř domu zůstaly i naše mobilní telefony, takže jsme se museli vydat pro pomoc, a to hodně rychle. Máme poprosit pana Holého?
Ten byl se svým stavením nejblíž, ale nebyli jsme s ním zadobře. Dělal na zahradě kravál a my jsme si na něj několikrát stěžovali, což mezi námi udělalo zlou krev. Pomlouval nás, neměli jsme se rádi.
Pan Horáček
V dalších dvou nejbližších domech nikdo nebyl, tihle lidé sem jezdili jen na víkendy. Proběhli jsme se po okolí a nikde nikdo. Takhle to vypadá, když někdo žije v klidu na polosamotě. Nezbylo, než poprosit nepřítele. Ten jeho výraz mám dodnes v paměti.
Pohrdání smísené s výsměchem, jak nás tak viděl v pyžamech… Když se ale dozvěděl o vajíčkách na sporáku a Matějovi, zvážněl. „Zavolám Horáčkovi,“ zabručel. Netušili jsme, co tím přesně myslí, ale doufali jsme, že ví, co dělá. Věděl.
Pan Horáček, místní „všeumělec“, přijel a otevřel náš dům, nebudu vás napínat a ani se mi nechce si připomínat tu hodinu hrůzy, kterou jsme prožívali. Voda se dávno musela vyvařit, ale zachránce nepřijížděl.
A když konečně dorazil, šťoural se v zámku, mlátil do něj a pak prohlásil: „To se musí odvrtat!“ Rychle jsme souhlasili, klidně ať zámek zničí… Když vložku rozlomil a dveře se otevřely, vletěli jsme dovnitř v hrůze.
Kde je vnouček?
A tam spousta smradu, jak se pálil hrnec na varné desce. Matěj v postýlce nebyl. Kde je? Běhali jsme po domě a pak ho objevili v pokoji pro hosty u kamen, kde si povídal svou dětskou řečí s malými housátky. Málem jsme se tou úlevou rozbrečeli.
Příhoda nás donutila zařídit to, o čem jsme uvažovali už dva roky – nechat namontovat zámek, který jde otevřít z obou stran, i když je klíč uvnitř a jeden klíč schovat v kůlně. A ještě jedno pozitivní vyústění nám ta příhoda přinesla.
Panu Holému jsme byli vděčni, a tak jsme mu přinesli láhev dobrého pití, on nás donutil ji s ním vypít a potykali jsme si. Od té doby nám už ani občasný večírek na jeho zahradě nevadí. Víme, že je to v jádru dobrý člověk, který se jen rád baví.
A pomůže, když je potřeba. Když se dcera se zetěm vrátili, měli jsme jim co vyprávět…
Jaroslava (69), severní Morava
