V naší vesnici žily dva znepřátelené rody. Jedni byli potomci statkářů, druzí naopak zakládali družstvo. A stále si to ne a ne odpustit.

Už jsem toho měla plné zuby, všichni se mnou jednali jako s malou holkou, přitom už jsem byla skoro dospělá. „Petruško, ani ve snu by mě nenapadlo tě nějak omezovat, choď si, s kým chceš, je to tvůj život,“ smířlivě vykládal taťka.

Náhle zvýšil hlas, nelekla jsem se, protože jsem s tím počítala. „Jen s tím blbcem se nekamaraď. Vůbec s ním nemluv,“ zařval. Bavilo mě ho provokovat: „Ale to mě, tati, omezuješ. To není fér.“

Zaúpěl: „Kluků je přece milion, všechny ti předem schvaluju, ale tady ten floutek mi nesmí přes práh.“ Byl za tím mnoholetý spor. My statkáři, oni družstevníci zakládající zdejší jednotné zemědělské družstvo.

Nikdy si neodpustili. A otce sužovala představa, co by se stalo, kdyby se jeho Petruška zakoukala do jejich Jiříka. Nešťastnou shodou okolností jsme byli vrstevníci a bydleli v téže vísce. Jirka byl fešák a obstojně válel na kytaru. No řeknu vám, zaděláno na průšvih.

Borec Jirka

Jednu ze stěžejních rolí hraje v našem příběhu místní koupaliště s bahnitým dnem, které by dnes už přes žádného hygienika neprošlo.

Dodnes si vybavuji, jak voněly dřevěné převlékací kabinky, na mnoha místech proděravělé, to aby kluci mohli šmírovat převlékající se děvčata.

Odehrával se tu, tedy nejen v převlékacích kabinkách, ale i jinde, ve vodě i na louce, veškerý kulturně politický život, nepočítáme-li hospodu.

Jednou mě tu místní grázlové chytili a hodili do vody hned po zaplacení vstupného, komplet se vším, s taškou, v šatech a střevíčcích na podpatku.

Vyškrábala jsem se na břeh a brečela. Šaty se srazí, to bylo jisté, občanka zvlhla, z peněženky jsem vylévala vodu. „Vy jste ale pitomci,“ ozval se Jirkův hlas. Vzápětí oba chuligány zmlátil. Bylo to jako z filmu. Dělal karate. Pomohl mi vše z tašky vyndat a sušit, navíc mi koupil limonádu.

Ani mluvit

„Hele, víš, že my dva spolu nesmíme ani mluvit?“ upozornila jsem. Zasmál se: „No jo, taky to doma slýchám. Věčný boj statkářů a jézeďáků. Ale není už to dávno pryč?

Vaši jsou učitelé, fotr dělá elektrikáře, že se na to nevykašlou a nedají si spolu v hospodě panáka.“

Když jsem tátovi o rok později řekla, kdo je můj ženich, myslel, že je to legrace. „Dobrej fór,“ zasmál se. „A koho si teda chceš vzít doopravdy?“

No a pak si toho panáka ony dva znesvářené rody skutečně daly a od té doby vykládáme historku o kulacích a členech družstva dětem a vnukům pro pobavení. Vlastně ani nevím, jak mládeži vysvětlit, kdo to byli jézeďáci.

Petra (69), jižní Morava