Toho kolegu neměl nikdo v lásce. Tvářil se jako morous, byl to samotář a protiva. Přitom stačilo tak málo…
Seděli jsme v kanceláři spolu sami a on mlčel. Dlouho. Kolegové byli na obědě, já ne, protože jsem zrovna držela dietu − a on se stravoval podivně.
Nosil si z domova nějakou veganskou rýži s rozinkami a bůhví čím ještě. Koukal do počítače a mně to přišlo divné. Tak jsem ho oslovila.
Unáhlený soud
Nezdál se být nadšený. Odpovídal jedním slovem a nastalo vždy ticho, které jsem přerušila opět já. Už mi docházely nápady, o čem mluvit. Říkala jsem si, že to bylo naprosté fiasko. Když jsme ale takto zůstali sami druhý den, najednou na mě promluvil.
Dali jsme se do řeči. A nakonec jsme po dvou týdnech šli spolu do kina. Milan byl o dost let starší než já, ale člověk by mu padesátku na krku vůbec nehádal. Byl rozvedený a bezdětný.
Zjistili jsme, že máme hodně společného, názory, humor i určitou bezstarostnost.
Milan mi řekl, že jsem ho zaujala svým pohledem na život, jasnou představou o budoucnosti. Chtěla jsem prostě žít, cestovat a nemít starosti, jaké měli naši, když si nás s bratrem pořídili. Sama máma mi radila, ať si nejdřív něco užiju.
A Milan mi dával za pravdu. Prý mi rozumí a má to teď stejně. Ženatý už jednou byl, rodinného života si s exmanželkou užil dost. Byla prý extrémně žárlivá, pořád mu něco vyčítala. Až si jednoho dne řekl dost a podal žádost o rozvod.
Příliš spokojená
Scházeli jsme se čím dál častěji a nakonec si řekli, že bychom spolu mohli žít. Milan měl byt, splácel hypotéku. Já bydlela v podnájmu, ten jsem pustila a nastěhovala se k němu. Byli jsme spokojená dvojka.
Pracovali jsme, po práci chodili s kolegy nebo kamarády nebo i sami na skleničku. Já nevařila, většinou jsme si někam na jídlo zašli, nebo si ho objednali domů. Milan se zdál také spokojený, ale ne dlouho. Zhruba po roce občas naťukl, že bychom se mohli posunout v našem vztahu dál.
Já na to řekla, že mi to takto vyhovuje. Jenže Milan si nedal pokoj, sem tam se mu nikam nechtělo, nebo mi navrhl, že bych mohla něco uvařit. Pak začal mluvit o tom, že moc za cestování utrácíme a měli bychom začít šetřit, až nás jednou bude víc.
Náhle otočil
Milan prostě otočil. Řekl mi, že mu bude padesát a uvědomil si, že se chová, jako by mu bylo o patnáct let méně. Jeho vrstevníci už mají rodiny, děti. Nakonec přede mnou poklekl s prstenem. Řekla jsem mu, co blbne. Milovala jsem ho, ale vdávat jsem se nechtěla.
Jenže on nemluvil o ničem jiném, než o svatbě a dětech. Neustále řešil, kdy se vezmeme, kde bude svatba, koho pozveme. Kolikrát jsem měla chuť zařvat, že žádná svatba nebude. Radši bych plánovala dovolenou.
Nakonec jsme se kvůli tomu rozešli a asi rok spolu nemluvili. Pak mi poslal přání k novému roku a já jemu. Zůstali jsme nejlepšími přáteli. Navždycky. Milan si už ale nikoho nenašel a i já nakonec zůstala bez dětí.
Dana (58), Vysočina
