Tak podivný úplněk jsem v životě nezažila. Nebyl ani tak magický, jako ďábelský. Začaly mě pronásledovat děsivé souhry náhod a zjevovat se nadpřirozené bytosti.

Jezdím na výlety se svými vnuky moc ráda a ze všeho nejradši ke kamarádce na chalupu. Jednou jsem ale na té cestě, kterou znám téměř zpaměti, zažila děsivé dobrodružství. Byla už tma a zničehonic se před námi zjevila objížďka. To je vždycky nepříjemná komplikace.

Díky ní jsem musela vybočit z cesty a zabloudila. Najednou jsem byla na polní cestě. Všude kolem jen pole, lesy, tma. Nejhorší na tom bylo, že se nedalo obrátit. Cesta po poli vedla pouze vpřed. Zaradovala jsem se, když jsme uviděli domek na samotě.

Podivný mužíček

Zastavila jsem před domem a pokřikovala, jestli je někdo uvnitř, že se chceme zeptat na cestu. Nakonec jsem usoudila, že je to rekreační chalupa, ve které zřejmě nikdo není.

Už jsem nasedala k dětem do auta, když jsem spatřila postavu. „Hejkal!“ vykřikl vnouček. Chtěla jsem se začít smát, ale pak jsem se zarazila, protože na vnukově zhodnocení něco bylo. Blížil se k nám opravdu podivný člověk.

Původně jsem na něj mávala, teď jsem toho začala litovat. Rozcuchané vlasy, velké vyjevené oči, křivé zuby, postava vyzáblá, na rukou dlouhé drápy. Vnuci se na zadní sedačce krčili a ani nedutali.

Rakev?

Byla ve mně malá dušička, ale nakonec jsme se s tím člověkem dohodli. Jeho slovům jsem sice moc nerozuměla, zato mi namaloval plánek, který se zdál docela jasný.

Možná to ale namaloval špatně, nebo jsem to já nepochopila, ale podle toho plánu jsme se dopracovali k jakési hřbitovní zdi.

Vylezla jsem bezradně z auta a začala se rozhlížet po okolí. Nebylo tu nic než starý, opuštěný hřbitov. Na oblohu se vyvalil měsíc v úplňku a dodával místu ponurý nádech. Povalené náhrobky byly zarostlé, nebylo poznat, kde hroby jsou a kde bývala cesta.

Vlastně ani nebylo poznat, kde hřbitov začíná, protože najednou země pode mnou povolila. S výkřikem jsem se poroučela pod zem do starého hrobu. Něco mi zaskřípalo pod nohama, asi to byla rakev. Rychle jsem se drápala nahoru.

Naskočila jsem do auta a jeli jsme pryč. Měsíc měl zvláštní modrobílou barvu. Jela jsem cestou necestou stále vpřed a najednou? Přede mnou se opět vynořila ta hřbitovní zeď! Na rozcestí jsem se tedy dala jinou polní cestou, která vedla na opačnou stranu.

Pomohl myslivec

Ale zase se před námi ta zatracená zeď zjevila. Už jsem se začala bát i já. Rychle jsme od hřbitova ujížděli, jenže kam dále na té křižovatce polních cest? Jak jsme tam tak stáli, najednou nám kdosi zaťukal na okno.

Hrůzou jsme nadskočili. V okýnku se objevila zarostlá tvář. S úlevou jsem vylezla z auta. Byl to myslivec. Díky němu jsme našli cestu, kterou jsem v té tmě přehlédla, a ta nás už vyvedla z tajemného strašidelného lesa ven.

Klára (64), Jeseník