Kdo by to byl řekl, že se táta po smrti maminky zamiluje do mé kamarádky. Teď jsme jedna velká, divná rodina.
SKlárou jsme seděly v jedné lavici a prožívaly různá střelená dobrodružství. Za pár měsíců nás čekala maturita. A tak jsme se s Klárou dohodly, že se u nás doma budeme každý den učit.
Žila jsem jen s tátou, který se vracel domů pozdě večer, takže byl u nás klid. Maminka mi zemřela už před dlouhými lety a táta si od té doby nikoho nenašel. Mámu totiž opravdu miloval.
Doučování angličtiny
V osmnácti letech mi už záleželo hlavně na škole a na tom, abych se dostala na vysokou. Začaly jsme se tedy s Klárou dva měsíce před maturitou systematicky učit. „Chtělo by to doučování,“ pronesla jednoho dne Klára, když nám učení angličtiny nelezlo do hlavy.
„Kde tak narychlo někoho seženeme?“ „Můj táta umí angličtinu velice dobře, snad se nad námi smiluje,“ navrhla jsem.
Maturitu jsme zvládly!
Když jsme zasedli k první lekci, všimla jsem si, jak se po něm Klára dívá. Učení s tátou byla zábava. Nekřičel na nás a byl trpělivý. Dva týdny v kuse jsme se lopotili, až nastal čas pravdy. Byly to strašné nervy!
Když přišla na řadu angličtina, vůbec jsem si nevěřila. Ale uspěla jsem! Se samými jedničkami a jednou dvojkou (z angličtiny) jsem běžela domů. Cestou jsem volala Kláře, ale ta to nebrala. Udělala maturitu předcházející den s odřenýma ušima.
Drželi se za ruce
Když jsem přiběhla domů, táta a Klára seděli na gauči a drželi se za ruce. Dělala jsem jakoby nic a říkala si, že si s tátou promluvím, až Klára odejde. Táta ale začal mluvit sám.
„Víš, mám pocit, že je to od máminy smrti poprvé, co k někomu, vyjma tebe, něco cítím.“ Táta se asi zbláznil a Klára taky. Odešla jsem k sobě do pokoje a celou noc o tom přemýšlela. Ráno jsem zašla za Klárou.
Nejdříve se bála mé reakce, ale já ji uklidnila, že jim to přeji, ale že nesmí tátovi ublížit. „Tvého tátu opravdu ze srdce miluji a hrozně moc bych s ním chtěla být.
I s tebou, protože jsi moje nejskvělejší kamarádka,“ řekla a mně nezbylo než přiznat, že takový život by nemusel být špatný.
Našli svoje štěstí
Uběhl rok a ti dva za mnou jednoho dne přišli, Kláře se na ruce cosi třpytilo, ale rychle to schovala za záda. Posadili jsme se u stolu a oni na mě jednohlasně vychrlili. „Budeme se brát!“ Svatba byla úžasná!
Pár dní po ní nás táta obě svolal v kuchyni ke stolu. „Milé dámy mého srdce, mám pro vás překvapení. Koupil jsem vilku za Prahou a teď se na ni jedeme podívat.“ Nepoznávala jsem ho. Táta se úplně změnil.
Stal se z něj veselý a vtipný chlap, a to díky mojí kamarádce Kláře, mé maceše! Teď už bydlí ve vilce jen oni dva, ale rádi se mají pořád stejně.
Hanka M. (51), střední Čechy
