Byla jsem sobec a myslela jen na sebe. Rodičům jsem tím ublížila. A moje dcera se ke mně zachovala úplně stejně. Mrzí mě to, ale mohu jen mlčet.

Bylo mi osmadvacet let a mému budoucímu manželovi o tři roky více. Chodili jsme spolu už sedm let, svatba pro nás byla v podstatě jen formalita, nechtěli jsme nic velkého a okázalého, žádné divadlo pro okolí.

Domluvili jsme si proto svatbu jen se svědky, po obřadu zašli do restaurace na guláš a tím to skončilo. Z našeho pohledu ideální stav. Bohužel, rodičům už to tak ideální nepřipadalo. Urazili se.

Cítili se ukřivděně, že jsme jim nestáli ani za to jim oznámit, že se chceme vzít, natož je pak na náš velký den pozvat. Prý se něco takového rodičům nedělá, je to vrchol nevděčnosti.

Jen samé výčitky

Maminka plakala, jak se na svatbu těšila. Tchyně s námi nepromluvila několik týdnů. Celá léta jsme to měli na talíři, jediná oslava se neobešla bez nějaké výčitky. Prostě jsme tehdy předběhli dobu, jak se po letech ukázalo.

Narodila se nám jediná dcera, kterou jsme milovali a vychovali ji tak, jak jsme nejlépe dove­dli. Byla jsem přesvědčená, že mezi námi vznikl krásný vztah, že jsme navíc i dobré kamarádky. S manželem jsme snili o její budoucnosti – a jak jinak? I o její svatbě!

Ale asi jsme měli zakusit hořkou příchuť toho, co jsme kdysi sami připravili svým rodičům. A to v ještě horší podobě. S manželem jsme se znali dlouho, než jsme se vzali, zatímco naše Nikolka se do manželství vrhla po hlavě.

Krutá odplata

S přítelem také chodila sedm let, stejně tak jako já a její otec. Její partner Mirek byl hodný kluk, znala jsem i jeho rodiče, byli to fajn lidi. Těšili jsme se, až z nás bude jedna rodina. Jenže Nikola se najednou úplně zbláznila. Ze dne na den se s Mirkem rozešla, našla si totiž někoho jiného.

Toho nového kluka jsme vůbec neznali, ona se ale tak zamilovala, že si ho vzala už po měsíční známosti. Když nám tu zprávu, že se tajně vdala, oznámila, byli jsme s manželem zděšeni a zaskočeni úplně stejně, jako kdysi naši rodiče.

Jak nám to jen mohla udělat?! Tolik jsem se těšila, až uvidím Nikolku ve svatebním, stejně tak, jako kdysi moje maminka. Inu to, co člověk zaseje, jednou zřejmě opravdu sklidí.

Iveta (68), Brno