Našla jsem ho v parku, prsten, který zdánlivě nikomu nepatřil. Potom se v mém životě začaly dít zázraky.
Měla jsem poměrně náročné dětství, rodiče se rozvedli, když jsem byla malá a maminka musela hodně pracovat, aby mě a sestru udržela na studiích. Přála si, abychom obě vystudovaly vysokou školu.
Sestra ale po maturitě otěhotněla a vdala se, maminčino přání tudíž zůstalo na mně. Když jsem přišla do Prahy, pochopila jsem, že z toho malého kapesného, které mi maminka dala, vyžít nedokážu, a tak jsem se zavalila brigádami.
Často jsem pracovala i po nocích a pak usínala na přednáškách. Na výsledcích ve škole se to naštěstí neodrazilo, na mém zdraví ale ano. Nejrůznější infekce a virózy mě začínaly trápit čím dál častěji.
Neobyčejný
Jednou jsem jela brzy ráno autobusem z noční směny v jedné fabrice. Nemělo cenu jít spát, brzy mi začínala přednáška ve škole. Měla jsem necelou hodinku času na to si sednout v parku, poslouchat ptáky a pozorovat, jak se Praha probouzí do nového dne.
Jak jsem tam tak seděla a rozjímala, najednou mi padlo oko na malý předmět na pěšině. V ranním slunci se krásně třpytil. Nedalo mě, abych se nepodívala zblízka. Byl to prstýnek.
Úzký kroužek s malým kamínkem. Docela obyčejný, ale jak jsem později zjistila, s neobyčejnou mocí. Nasadila jsem si ho na prst, padl mi jako ulitý.
Řekla jsem si, že s ním zajdu do zlatnictví, abych zjistila, zda má nějakou hodnotu. Tam jsem se dozvěděla, že kroužek je zlatý, a nenápadný kamínek je briliant. Zatajil se mi dech. Vždyť já jsem našla poklad.
Láska a štěstí
Nakonec jsem usoudila, že si tak drahou věc přece nemohu nechat. Podala jsem inzerát, majitelka se ale nenašla. Prstýnku se navíc u mě zalíbilo natolik, že mi začal přinášet štěstí.
Zkoušky jsem zvládla všechny na výbornou a dostala se tak mezi šťastlivce, kteří dostali následující rok prospěchové stipendium. Moje zdraví se výrazně zlepšilo, a navíc jsme v sobě našli zalíbení s jedním spolužákem.
Ukázal se jako ten pravý, po studiích jsme se vzali. Když mi tenkrát z první výplaty koupil zásnubní prsten, ten nalezený jsem pečlivě uložila. Dlouho jsem ho střežila jako relikvii, až jsem jednoho dne, to už jsem měla dvě malé děti, zjistila, že zmizel.
Nikdo ho vzít nemohl, jen já jsem věděla, kde je schovaný. Najednou ale prostě nebyl. Možná ho osud daroval jiné dobré duši, která potřebovala štěstí…
Radka (61), Tábor