Mé sestře Míše nikdo nevěřil, že za ní v noci někdo chodí. Bylo lehké říct, že má jen bujnou fantazii. Až později jsem pochopila, že nelže.

Tento příběh je o mé mladší sestřičce Míše a zesnulé babičce. Setkaly se v době, kdy už babička nežila. Mrzí mě, že jsme tehdy Míše nevěřili. Nakonec jsem na vlastní oči viděla něco, co ve mně navždycky zůstane.

Její smrt nás bolela

Tehdy mi bylo deset let a Míše sotva půl roku. Narodila se v březnu a naše babička, o které budu vyprávět, zemřela v září téhož roku. Nám všem to bylo velmi líto. Nejvíce jsme litovali malou Míšu, která si babičku nestihla pořádně užít.

Byla to nejlepší babička. Pečovala o nás s tou největší láskou, a kdyby to šlo, snesla by nám modré z nebe. Když babička zemřela, Míša z toho neměla rozum. Neuměla mluvit, a když už babička nepřišla, nijak po ní nepátrala.

O několik let později, když byly Míše čtyři roky, se stalo něco nečekaného. Jednou v noci urputně plakala. Všichni jsme se k ní seběhli, abychom zjistili, co se děje. „Byla za mnou nějaká paní. Byla celá v červeném a s šátkem na hlavě,“ plakala.

Mamka ji hned začala chlácholit, že měla jen zlý sen. Kdyby se to stalo jen jednou, možná by Míša věřila, že to byla jen noční můra. Jenže ta žena ji navštěvovala několik nocí po sobě. Podle Míšiných slov se s ní snažila rozmlouvat.

Jenže ona se jí tak bála, že vždycky začala ječet a my za ní běželi. Maminka už z toho začínala být zoufalá a zvažovala, že vezme Míšu k doktorovi.

Poznala ji na fotce

Zhruba o rok později, když jsme slavili narozeniny jedné pratety, se hodně vzpomínalo. Táta vyndal stará fotoalba. Všichni jsme si sedli do kruhu a posílali si fotografie. U jedné se Míša zarazila. „Mami, to je ta paní z mého pokoje,“ ukazovala prstem.

Maminka se zarazila. „To je tvoje babička,“ pronesla a podívala se na nás ostatní. „To je ona! Ta za mnou chodí,“ trvala Míša na svém.

Dětská fantazie?

Nikdo z nás tomu nechtěl věřit. Dospělí mluvili o dětské fantazii, jiní o tom, že si ta holka pořád vymýšlí. Další noc už nás Míšin jekot nebudil. Mně to ale nedalo a šla jsem se k ní v noci podívat. A viděla jsem něco úžasného.

Míša seděla na své posteli a vedle ní babička. Je pravdou, že vypadala jinak.

Naše tajemství

Na první pohled bylo patrné, že není skutečná, ale přesto je vidět. Šeptaly si a já je tajně pozorovala. „Pojď k nám,“ vyzvala mě najednou babička, o které jsem si myslela, že o mně neví. Celou noc jsme si povídaly a nám s Míšou bylo krásně.

Míša to hned ráno chtěla všem říct, já ji ale zastavila. „Nikdo nám to neuvěří. Myslím, že bude lepší, když to zůstane naším tajemstvím.“

Už nepřišla

Další dva roky jsme se v noci scházely s babičkou. Jednoho dne už nepřišla. Došlo nám, že už je asi na místě, ze kterého to nejde. Jsem ale ráda, že jsem mohla být součástí těchto setkání.

A největší radost mám z toho, že i Míša měla možnost strávit pár chvil s naší milovanou babičkou.

Alena D. (60), Česká Lípa