Vyrůstala jsem ještě v době, kdy se manželství považovalo za svaté a drželo se za každou cenu. Jen moje teta mi dala trochu jiný vzor…
Bylo mi asi deset let, když se moje tetička vdávala. Tenkrát jí bylo čtyřicet let a pro mne bylo nepředstavitelné, že zahodila předchozí vztah a ve „stáří“ začala znovu. Je tedy pravda, že teta byla vždy tak trochu na muže, taková koketa.
Moje mamka i babička si z toho dělaly pak už legraci, ačkoli samy byly právě těmi zastánkyněmi pravidla udržet vztah za každou cenu.
Ať ta chvíle stojí za to
Teta měla, co se vztahů týká, bohaté zkušenosti. Už na vysoké byla vyhlášenou krasavicí, sama mi svěřila, že k dobrým známkám na škole si pomohla i svým tělem. Když na to měla, proč toho prý nevyužít. A když se rozváděla, pronesla o vztazích památnou větu: „Holka, i kdyby to mělo být na chvíli, tak to za to stojí.“ Měla pravdu.
Byl její osudový
S mým druhým strejdou spolu nebyli dlouho. Necelých 15 let. On byl bohužel o mnoho let starší a onemocněl. Poté odešel. Byla to ale tak velká láska, že má teta, kdysi ta velká svůdnice, si už nikoho nevzala. A to jí bylo 55 let, když ovdověla.
Možná měla nějaké známosti, ale ani se s nimi nepochlubila. Jak se ukázalo, pro ten vztah opravdu stálo za to se rozvést, protože druhý muž byl ten osudový.
Našla jsem si jiného
Na tetu jsem si vzpomněla. Po letech, když mi bylo 42 let a s mým mužem nám to neklapalo. Před těmi 16 lety už samozřejmě dávno byla jiná doba, než ve které řešila své vztahové trable teta. S manželem jsme se hádali.
Pak už ani ne, zájem o toho druhého zcela poklesl. A já logicky hledala obdiv jinde. Našla jsem jej. U kamaráda. Nebyla jsem svému muži vyloženě nevěrná, myslím tím fyzicky.
Jen ty myšlenky možná… I když jsem chápala dávné myšlenkové pochody mé tety, pořád jsem měla v hlavě, že jsem vdaná a nemohu svého muže podvést. Jediná možnost byla všechno ukončit. Jak to ale rozlousknout?
Trvalo to pět let
Nakonec jsem si položila otázku jedinou: „Když se rozvedu, opustím svůj předchozí život, stojí mi ten nový muž za to?“ Odpověděla jsem si, že ano. Jak pravila má teta. Rozvod to nebyl příjemný. Podržel mne tehdy právě Radim.
Muž, pro kterého jsem podruhé v životě ztratila srdce. Začali jsme spolu žít, bylo nám skvěle. Celých pět let. Pak odjel do Kanady, měl nemocnou maminku. Bylo to těžké loučení. Mrzelo nás to. Byli jsme ale dospělí a každý z nás měl ujasněné priority.
Cestou ke třetímu osudovému
I dnes si stále říkám, že těch pět let za to stálo. Jak pravila má teta. Jenže já to mám vlastně ještě dvojím způsobem potvrzené. V prvním manželství bych tehdy nebyla šťastná.
S Radimem jsem dostala druhou šanci, a i když to nevyšlo, nasměrovalo mne to v životě dál. Za rok jsem potkala Petra. Byl kamarád kamarádky mé kamarádky. Dali jsme se do řeči na jedné oslavě.
Začali jsme se stýkat, a protože jsme si rozuměli, dali jsme to dohromady. Kdybych nepotkala Radima, nerozvedla se, nepotkala bych ani Petra, který je mým druhým manželem. Vše má svůj důvod.
Hana V. (58), Jičín
