Věci mnohdy nedopadnou tak, jak by si člověk představoval. Došlo k tomu, že se Richard, kterého jsem už odmalička tajně milovala, oženil s mou kamarádkou Elou.

To se nemělo stát! Oblékala jsem a česala svou nejlepší kamarádku na svatbu s mým nejlepším kamarádem. Ve skutečnosti bylo všechno jinak. Ela nebyla moje nejlepší kamarádka, ale zmije, která mi ukradla Richarda.

A Richard nebyl žádný můj nejlepší kamarád, leč muž, pro něhož mi tlouklo srdce. Už dlouho! Vyrůstali jsme v téže ulici a odmalička se kamarádili. Alespoň on se domníval, že se kamarádíme. Já jsem se do něj zamilovala a nikdy se mu to neodhodlala říci.

A tak se teď žení s Elou. Oba říkají ano a dívají se jeden druhému do očí. Vzpomínám na film Svatba mého nejlepšího přítele, kde Julia Roberts prožívala totéž, co já.

Vlastně jsem si do poslední chvíle myslela, že se svatba zruší, že Richard řekne NE a podívá se mým směrem. Ale nestalo se. Ela a Richard jsou svoji.

Záchvaty pláče

Na hostině jsem se rozbrečela. Trochu moc na běžné dojetí průměrného svatebčana. Vzbudila jsem oprávněnou pozornost. „Jsem dojatá,“ blábolila jsem nevěrohodně. Vtom se z hloučku kolem mne vyloupl neznámý mladík a povídá:

„Pláčete spíš jako na pohřbu než jako na svatbě.“ Zvedla jsem hlavu. Měl pravdu. Tohle byl pohřeb mých celoživotních nadějí. „Kdo jste?“ zajímalo mě. Odpověděl, že je Honza, Richardův kamarád, a že je dojat rovněž, ale nepláče.

Vyčaroval odněkud kapesník, abych si mo­hla osušit slzy. Potom mě vyzval k tanci a postaral se, abych měla plynulý přísun vína po zbytek dne. V mé čím dál opilejší hlavě zvolna uzrála myšlenka, že mě ti dva zradili, že jim to neodpustím a že něco řeknu.

V okamžiku, kdy jsem v sobě nalezla dost kuráže, jsem vstala a zazvonila sklenkou o sklenku. Lidé vzhlédli. Bude nějaký proslov, nebo co?

Něco řeknu

„Tak j-já vám ně-něco řeknu,“ drmolila jsem. Měla jsem v úmyslu prozradit, že budu nevěstu, která mi nemilosrdně šlohla osudového muže, nenávidět do konce života. A že Richard bude litovat, protože Ela je zmije.

Honza mě za ruku stáhl zpět na židli a vysvětlil, že jsem chtěla zdůraznit, jak jsem sňatkem svých přátel nadšena, ale nějak se mi nedostává slov, protože jsem mírně společensky unavená. „Zachránil jsi mě,“ řekla jsem mu, když mě nesl domů.

A tak jsem muže svého života nalezla na svatbě předchozího muže svého života. A nelituji, báječně se k sobě hodíme.

Michaela (65), Brno