Porazit ten zlozvyk jsem se pokoušela léta a nakonec to vzdala. Kouřit jsem se odnaučila náhodou. Dodnes to považuji za zázrak.
Začala jsem ve dvaceti. Chodila jsem s partou kamarádek na čaje, a protože jsem nevěděla, co s rukama, tak jsem si vzala od jedné kamarádky svou první cigaretu.
Byla to dlouhá Chesterfieldka a já se tvářila jako americká herečka, seděla jsem nohu přes nohu a kluci mě obdivovali. I můj budoucí manžel. Začali jsme spolu chodit a po dvou letech jsme se vzali.
Nerovný boj s cigárem
Bydleli jsme u rodičů v podkroví a chodili kouřit na dvorek, aby nemělo naše dítě v pokoji, měli jsme jen jediný, nakouřeno.Když jsme čekali druhé dítě, dostali jsme byt od národního výboru.
Chodili jsme s manželem kouřit na balkon a říkali si, jak by bylo krásné, kdybychom přestali. Dokonce jsme se o to i snažili. Marně. Jak děti rostly, vzaly si z nás odstrašující příklad. Nikdy kouřit nezačaly.
Viděly, jak si doma zapalujeme jednu cigaretu od druhé a dávaly hlasitě najevo svůj odpor. Nerovný boj jsme po třiceti letech vzdali. Tehdy jsem nastoupila do předčasného důchodu kvůli zdravotním problémům, na kterých se podepsalo hlavně kouření.
Dcery už byly dospělé, jedna měla rodinu, druhá ještě studovala vysokou školu, když jsem ten zájezd vyhrála. Vždycky jsme s manželem psali do různých soutěží, ale nikdy nic hodnotného nevyhráli. Až tentokráte.
Byl to zájezd autobusem na tři týdny do Španělska pro dvě osoby. Bez stravy. Manžel řekl, že tam ho nikdo nedostane. Se svou páteří by nedal cestu autobusem. Dcera Stáňa se hned nabídla, že pojede se mnou. Tak jsme tu dovolenou absolvovaly.
Slunce, moře, tanec
Ona studentka bez peněz, já s důchodovou almužnou. Ve Španělsku bylo draze, a když jsem viděla tu cenu za jednu krabičku cigaret, řekla jsem si, že to prostě vydržím. Byly to kruté tři týdny, i když moře, pláž a úžasní Španělé hodně vynahradili.
Večery jsme protančily a ráno běžely na pláž. Cestou domů jsem se těšila jako malé dítě na cigaretu. Už ve dveřích jsem volala na manžela, ať mi zapálí. Potáhla jsem jednou, dvakrát, po třetí – a vrátila cigaretu svému muži.
„To není možný,“ řekla jsem překvapeně, „mně to nechutná!“ Od té doby jsem si už nikdy nezapálila. Manžel mi závidí, protože on se toho zlozvyku dodnes nezbavil.
Olga (82), Děčín