Když jsem slyšel to hluboké dýchání za sebou, ohlédl jsem se. Nikdo za mnou ale neběžel. Stávalo se mi to pak pravidelně – až jsem je jednou uviděl.

Přidal jsem! Cesta, plná vyčnívajících ostrých kamenů, se klikatila a co chvíli stoupala pod ostrým úhlem. Běhal jsem tudy pravidelně už pár let. Nejdříve kvůli přebytečným kilům, později, když jsem zhubl, pro radost.

Na vrchol kopce jsem se pachtil sám. Na téhle cestě člověk nepotkal živou duši. Kdysi dávno zde stála zřícenina, kterou místní rozebrali na stavbu svých domků. Zůstala tu jen studna.

Otisk v písku

V polovině trati jsem zaslechl za sebou hluboké dýchání. Ohlédl jsem se. Utkvělý pocit, že za mnou někdo běží, zmizel. Neviděl jsem nikoho. Hned vzápětí ale proběhl kdosi s mohutným dýcháním kolem mě.

Téměř o mě zavadil. A následoval další. Určitě to byli dva běžci. Ale já nikoho neviděl! Říkal jsem si, že se mi to asi zdálo. Druhý den se ale vše opakovalo. Znovu jsem se zastavil a zíral kolem sebe. Po zádech mi přeběhl mráz.

Pak jsem se sehnul, abych si zavázal tkaničku. A tehdy se kolem mě opět přehnali dva běžci. Viděl jsem, jak se jejich maratonky otiskly do sypkého písku a několik kamínků se odkutálelo dolů po stezce.

Pomohli mi

Rozběhl jsem se, ale uklouzla mi noha a já se odporoučel na pravé koleno. Odřel jsem si ho do krve. Zůstal jsem sedět na zemi. Když jsem vzhlédl, stáli nade mnou dva muži, ustrojení do zastaralých sportovních triček.

Rovněž tenisky nebyly podle poslední módy. Nemluvili, ale začali mi ihned pomáhat. Ránu na noze mi vyčistili a zalepili náplastí. Pak beze slova opět vyrazili vpřed a zmizeli v ranní mlze, jako by se rozplynuli.

Říkal jsem si, že to, co se mi stalo, nemůžu nikde vyprávět. Nikdo by mi neuvěřil. Druhý den jsem vyrazil opět na studniční vrch. Šel jsem pomalu a dobře se rozhlížel kolem. Tehdy jsem objevil malý pomníček.

Na kameni byla napsána dvě jména – Petr a Pavel. Pod jmény bylo jediné slovo – BĚŽCI. Posléze jsem se dozvěděl, že tu před druhou světovou bydleli dva nadějní sportovci. Oba zemřeli v koncentračním táboře.

Petr (55), Pardubice