Záviděla jsem spolužačkám, které měly vzorné tatínky. Protože ten můj mámu i mě brzy opustil a bylo mu podle všeho úplně fuk, co tomu říkáme, a jak se nám daří.

Vlastní táta na mě celý život kašlal. Hrozně jsem tím trpěla a záviděla spolužačkám, které měly vzorné tatínky. Mámu jsem tím deptala. Nemohla za to, co byl táta zač, opilec, hráč a holkař, nedalo se s ním žít.

Měl to v genech, děda byl zrovna takový. Ale vysvětlujte to malé holčičce! Vzpomínám si, jak jsem plakala a mámu prosila, ať mi řekne, co tak hrozného tátovi udělala, když ho to přimělo odejít. Anebo je to snad moje vina? Byla jsem to já, kvůli komu od nás utekl?

Máma si se mnou zkrátka užila. Žádala jsem, ať mi vysvětlí, proč kupříkladu Jarčin táta nikam neodešel a vodí Jarku dvakrát týdně do houslí a v pátek večer vozí celou rodinu na chatu, a náš táta je bůhvíkde a bůhví s kým.

Koukni, tati

Ještě horší to bylo, když jsem dospívala. To už jsem si dokázala zjistit, kde táta zrovna bydlí, střídal adresy jako ponožky, a vypravila se za ním. Nebojácně jsem zazvonila, zpravidla otevřela nějaká ženská a otráveně zasyčela: „Je tady ta tvoje holka, Jardo.“

Prosmýkla jsem se kolem ní, našla tátu v obýváku u fotbalu a strčila mu pod nos žákovskou knížku: „Koukni, tati. Další jednička z přírodopisu.“ Zabručel, že jsem dobrá, a nespustil oči z obrazovky. „Budeš s náma večeřet?“ houkla ta ženská.

Zavrtěla jsem hlavou a ona zas zaplula do kuchyně. Přála jsem si večeřet s tátou, to rozhodně ano, ale jinde, u nás doma, u stolu pro tři. Táta si mě nevšímal, nevnímal mou přítomnost, křičel na hráče na obrazovce.

Jako bych tam nebyla. „Tati,“ zaškemrala jsem, „vysvětlíš mi matiku?“ Odbyl mě: „Nerozumím tomu. A mizím do hospody, tam nemůžeš.“ Odcházela jsem jako spráskaný pes a za mnou zuřila hádka. „Doma budeš!“ ječela ženská z kuchyně. „Ty mi nemáš co poroučet…“.

Lepší než on

Přitom žádné jiné dítě neměl, jen mě. Ale sotva mě bral na vědomí. Alimenty posílal, říkala máma. Avšak jakživ se mnou nebyl na výletě nebo třeba jenom v cukrárně na zmrzlině. Trápilo mě to celý život, neuměla jsem si to vysvětlit. Když umřel, u notáře jsem se dověděla, že všechno, co měl, odkázal mně.

Vyvalila jsem oči. Budu bohatá? Ukázalo se, že ono dědictví je jen chatka na kraji lesa a dva starší psi. Příkladně se o ně starám. Jen ať táta, pokud na mě odněkud kouká, vidí, že jsem lepší než on. A že se o ty psí dědečky starám milionkrát líp než on se staral o mě.

Pavla (61), Pardubice