Rozvod, stěhování a nedostatek peněz. Na jídlo mi zbývalo jen pár stovek. Jen kvůli dětem jsem se musela postavit osudu čelem a vybojovat si domov!
Tvrdit, že moje manželství bylo někdy úplně šťastné, bych s čistým svědomím nemohla. Že jsem udělala největší chybu svého života, jsem věděla už pár dní po svatbě. To, když se na manžela provalila nevěra.
Odpustila jsem mu, ale jeho věrnost neměla dlouhého trvání. Doma ho neudržely ani naše dvě krásné děti.
O rozvod jsem nestála
Časem jsem si zvykla, že je můj Jan táta na baterky a manžel úplně k ničemu. „Rozveď se, co z něho máš?“ domlouvaly mi holky z práce. Já ale z obav ze samoty se rozvádět nechtěla. Když přišly děti do puberty, nastalo doma peklo.
Vadilo jim, že nemáme peníze, abych pořídila všechny nezbytnosti, jako je mobil a počítač. Do toho všeho přišel manžel s tím, že s nejnovější milenkou čeká rodinu. Byla to úplně mladá holka, jen o tři roky starší než syn. Nebylo jí ani dvacet!
Co na tom mém viděla, mi bylo záhadou. Nebyl to žádný krasavec, a dokonce ani penězi neoplýval. Ale vlastně, co já věděla? Nesvěřoval se mi. Stáli jsme před rozhodnutím, jak naložíme se společným majetkem. Tím byl jen byt. Jinak jsme neměli téměř nic.
Vše bylo beznadějné
Nezbývalo, než byt prodat a pořídit dva. Jeden pro děti a pro mě, druhý pro Jana a jeho novou rodinu. Domnívala jsem se, že prodejem získám i pár korun do začátku, ale ceny šly zrovna dolů a musela jsem být málem ráda, že ještě nedoplácím.
Naložili jsme se synem naši obstarožní pračku a ledničku, popadly s dcerou pár tašek s oblečením a společně vyrazili vstříc novému životu. Ještě jsme se vrátili pro naše staré postele a pár židlí.
Ani stůl jsme si nesměli vzít, byl starožitný, po manželově mamince. Čekal nás malý a notně zdevastovaný byteček na samém okraji města. Ceny tu byly samozřejmě o hodně nižší než v centru. Ale také hodně zaslouženě. Prošlapané lino, oprýskané zdi a rozpadající se kuchyňská linka.
Byla jsem na dně
Sedla jsem si na svoje staré štokrle, které jsem držela celou naši strastiplnou cestu v ruce, a rozplakala se. Děti pomalu ztratily zpurné výrazy a začaly mě utěšovat. „Nebreč, mami, my to zvládneme!“ Jen naši dva pejsci, voříšci, nadšeně vrtěli ocásky.
Asi se jim zalíbila přemíra pachů, která se tu nesla vzduchem. Pocházela z nedaleké skládky, a když se otočil vítr naším směrem, museli jsme okamžitě utěsnit okna, jinak bychom nevydrželi.
Hned druhý den, místo plánovaného nákupu nových skříněk pro děti, jsem musela koupit barvy na zeď, nějakou tu chemii kvůli deratizaci a spoustu dalších věcí, s kterými jsem nepočítala.
Dvě práce mě vyčerpaly
Čekala nás dřina a zase dřina. Nakonec jsem povolila dětem nejít do školy. Společně s nimi jsem stihla vymalovat. Dole ve vchodě jsem si všimla inzerátu na nástěnce. Byl to noční úklid kanceláří.
A tak jsem po celodenním stání u pultu s lahůdkami šla, po malém odpočinku doma, opět do práce. Vracela jsem se před půlnocí. Každá koruna se hodila! Po pár dnech jsem se cítila vyčerpaná, že jsem se ani usmát nemohla.
Děti se zapojily
„Takhle to, mami, dál nejde. Neboj, my ti se vším pomůžeme,“ utěšovala mě dcera. Uvědomila jsem si, jak se změnila. Z neustále naštvané puberťačky se stala milou a pozornou dívkou. Začala roznášet letáky a z peněz krmila naše dva pejsky. I syn se pochlapil.
S kamarádem chodil uklízet na tu naši zapáchající skládku. Dostával pár stokorun, ale hodně věcí našel. Jednou dokonce postarší fungující kolo nebo proutěné houpací křeslo! Stačilo ho pořádně vydrbat a natřít. Docela dobře se v něm odpočívá.
Tak se občas pohupuji a přemýšlím, jak to se mnou život nějak podivně zkoulel. I moje kamarádky z práce mě překvapily. Složily se na mě a k narozeninám mi daly rovných pět tisíc! Rozplakala jsem se.
Jsem na sebe pyšná
Můj nový život po rozvodu, který se zdál tak beznadějný a bezútěšný, se změnil o tolik k lepšímu. Byteček byl tak útulný! Nábytek natřený veselými barvami a ozdobený květovanými závěsy.
Pejsci si spali v nově ušitých pelíšcích a dceři a synovi jsem dokonce postupně našetřila i na ty jejich vytoužené mobily. Vše bylo zase dobré a my byli po dlouhé době šťastní. Vlastními silami jsme si vybojovali lepší život!
Bára S. (58), Litvínov
