Začal se parádit, a dokonce si nechal vybělit chrup. Nebylo to kvůli mně. Chtěl se zalíbit nové sousedce! Zatajil mi ji, prý abych zbytečně nežárlila!

Spolu jsme žili už pěkných pár roků a kdybychom spolu i bydleli, v ničem bychom se nelišili od ostatních párů. V tom ale byl ten háček. Stále jsme měli každý svůj byt a přítel na tom nechtěl nic měnit. Prý potřebuje občas trochu soukromí. A také tvrdil, že by náš vztah ztratil onu potřebnou jiskru!

Choval se jako host

Mně to dost vadilo, ale co jsem měla dělat? Nezbývalo než se přizpůsobit, když jsem ho milovala. A tak se Milan musel, dle svého přání a mého odhadu, u mě cítit vždy trochu jako host. Přišel a odešel, kdy se mu zachtělo. Očekával ale veškerý servis.

Pohoštění, nějakou tu zábavu, ale také pečlivě vyprané a vyžehlené prádlo úhledně sbalené ve speciální tašce určené jen pro tyto účely. Ale abych si jen nestěžovala. Za to mi přinášel květiny, kupoval dárečky nebo mě zval na oběd či večeři do restaurace.

Prostě dělal vše pro to, abychom byli stále jen milenci a nikoli manželé se všemi každodenními povinnostmi. O svatbě a sestěhování do jednoho bytu jsem časem přestala mluvit. Můj miláček měl klid, který vždycky chtěl.

Už ani nečekal, že s tou svatbu zase někdy vyrukuji. Byl si mnou naprosto jistý.

Měnil se mi před očima

Jednou, u večeře při svíčkách a tlumené hudbě, jsem si všimla, že se mu blýskají zuby. Měl je pěkné vždy, ale tentokrát měl chrup úplně sněhobílý. „Prosím tě, ty naděláš,“ odpověděl mi a pokračoval: „Nechal jsem si zuby vybělit.

Můj zubař mi to nabídl se slevou. Taky bys měla jít!“ Podivila jsem se a také trochu urazila. Vždyť on mi naznačoval, že mám svůj chrup vylepšit. Ani jsem se nezeptala, co tahle maličkost stála. Večeři jsme snědli mlčky a Milan brzy odešel k sobě domů.

Bolela ho hlava. O pár dní později ke mně přišel v úplně novém oblečení.

Hrál si na mladíka

Změnil styl. Bílé značkové tenisky a tričko s nápadným nápisem. Tak tohle se mému příteli nepodobalo! Navíc v tom vypadal dost nápadně a řekla bych, že už i nepatřičně. Uběhlo opět pár dní, když mi zavolal, že je nějaký nastydlý.

„Trochu ten kašel a rýmu vyležím. Nedělej si starosti,“ zavolal mi. Já si je samozřejmě začala dělat. Připravila jsem mu silný vývar a nakoupila nějaké kapky proti kašli. Vydala jsem se za ním a těšila se, jakou bude mít z mojí nečekané návštěvy radost.

Odemkla jsem si a tiše vstoupila. Nechtěla jsem ho vzbudit, kdyby náhodou spal. Milan nespal a ani neležel. Z obýváku se ozýval hlahol jako na nějakém mejdanu. V křesle seděla nějaká cizí krasavice a Milan ji oblažoval svým bělostně zářivý úsměvem.

Zrovna jí do sklenice naléval víno. Dopoledne!

Přistihla jsem ho s jinou

Ta ženská měla kraťoučké šatičky a nožky přehozené přes sebe. Namalovaná byla, jako kdyby šla na bál, a voněla tak silně, až se mi chtělo kýchnout. Právě to Milan nesnášel. Vždycky mě poučoval, že vůně musí být nenápadná a decentní! Najednou mu to nevadilo.

Uvědomila jsem si, že nejeví žádné známky nastuzení, jak mi do telefonu tvrdil. Přemohla jsem vztek a usmála se. „Dobrý den, přinesla jsem svému Milánkovi polévku, dáte si s námi?“ zeptala jsem se mile a přítele náruživě políbila.

Nejen na čelíčko, ale pěkně na ústa. Dlouze a opakovaně! Zavládlo ticho a ta paní se rozpačitě zvedla k odchodu. „Tak snad abych šla…“ prohlásila dotčeně a já jen mávla rukou. „To víte, musíme se s přítelem trochu pomazlit, on to má rád!“

Dala jsem mu nůž na krk

Milan se údivem nezmohl na slovo. Zato já ano! Nějak ve mně bouchlo to léty nahromaděné ovládání. Přemáhání a přizpůsobování. Měla jsem toho právě dost. Hlupačku ze mě nikdo dělat nebude! Dokonce ani Milan ne!

Posadila jsem se proti němu, nalila jsem si zbylé víno a do pusy vhodila pár brambůrků. Potom jsem mu dala nůž na krk: „Milane, co to mělo znamenat? Myslím, že je nejvyšší čas na svatbu! Potom se nastěhuješ ke mně. Je přece zbytečné držet dva byty, co myslíš?

Nebo že bys zůstal v tom svém a obluzoval nějaké cizí ženské, ale beze mne?“ zeptala jsem se ho tónem, který vylučoval jakoukoli diskusi. Přítel na mě chvíli nerozhodně hleděl a potom se zmohl na podivnou omluvu: „Ale ta paní není cizí. Je to moje sousedka.

Přistěhovala se nedávno a já ti o ní pro jistotu neřekl. Abys nežárlila!“

Trochu jsem litovala

Usmála jsem se. Hořce a ironicky. To, co mělo být omluvou, se stalo přiznáním. To pro ni si nechal vybělit chrup. To pro ni se parádil! Nadbíhal jí a ode mě si nechal jen posluhovat. Nebylo to tak snadné, jak jsem se domnívala.

Nedal mi před tou sousedkou přednost. Seděl a mlčel. Neřekl tak ani tak. Mlčky jsem pokrčila rameny a odešla. Neozval se mi celý měsíc a já si už byla téměř jistá, že je mezi námi konec.

Poslala jsem mu jeho věci

Mrzelo mě to. Milana jsem měla moc ráda i se všemi jeho chybami. Ale přece každý má něco. Měla jsem chuť jít za ním a omluvit se, ale hrdost mi to nedovolila. Vybral si sousedku, tak ať ji má!

Všechny jeho věci, co u mě zůstaly, jsem sbalila do krabice a poslala mu je. Bez slůvka vysvětlení. Dokonce jsem si podala inzerát na výměnu bytu. Nač platit velký byt, když jsem byla sama a bez naděje, že v něm budeme bydlet dva…

Přišel s prosíkem

Vzpomínala jsem na naše společné večeře. Stýskalo se mi po Milanově společnosti. Dokázal být tak vtipný a zábavný! Nikoho takového už nenajdu, tím jsem si byla jistá.

Když se jednou ozval u mých dveří zvonek, radostně jsem vyběhla v domnění, že je to přece jenom můj přítel. Místo něho ale stál za dveřmi poslíček s velkou kyticí růží. Byla od Milana. Na ozdobné kartičce mi psal, zda mě může přijít navštívit.

Aniž čekal na moji odpověď, přišel týž den večer. Přinesl na usmířenou lahev šampaňského a tácek s chlebíčky. S kaviárem a lososem, jak jinak. On prostě musel mít styl! Byla jsem dojatá a přemáhala chuť vrhnout se mu do náruče. Ale neudělala jsem to.

Buď prohra, nebo vítězství, umínila jsem si. Milan nabízel smíření, ale o tom nejdůležitějším nemluvil.

Trvala jsem na svém

O sestěhování a svatbě nepadlo ani slovo. „Milane, trvám si na svých podmínkách. Nechci už žádné kompromisy. Buď bude po mém, nebo nebude už vůbec nic!“ Koukal na mě, jako že mě nepoznává. A potom to i vyslovil: „Jsi úplně jiná.

Takovou tě vůbec neznám!“ Postavil se a obejmul mě. „Ale tvoje nové já se mi líbí! Jsi moje velitelka a já tě budu poslouchat!“ řekl s trochou nefalšovaného údivu.

Svatba byla bez debat

Po pár dnech se ke mně nastěhoval a požádal mě o ruku. Svatba byla podle mého. Žádné zbytečnosti, ale pěkná svatební cesta. K moři za sluníčkem a teplem! Milan sice tajně pokukoval po každé ženské na pláži, ale mně to bylo celkem jedno. Na prstě se mi blyštil krásný prsten, a to mi zatím ke štěstí bohatě stačilo!

Zuzana T. (64), Přelouč