A co má být? Ve dvaceti jsem měla jiné představy o tom, co budu dělat ve čtyřiceti, a nedovedla jsem si představit svoji šedesátku. To se vymykalo všemu!
Když máte život před sebou, všechno je nějak jednodušší, někdy dokonce černobílé. My jsme mladí a to je to, co nás zajímá. „Jednou na vás dojde,“ smávala se moje babička Květa, když mě kárala, že jsem moc zbrklá a ničeho si nedovedu vážit.
Kouzelná babička
Nebyla to tak docela pravda, ale babička ráda přeháněla podle zásady, že když to dost přeženeš, něco v těch mlaďoších zůstane. Věděla, že ji mám ráda, a tak mě tím škádlila. Když jsem byla dítě, byla to moje kouzelná babička.
Uměla vyprávět strašidelné pohádky, při kterých jsme se s bratrem báli, až jsme se schovávali pod peřinu. Maminka pak vždycky babičce hubovala, že se z nás stanou cvoci, ještě k tomu ustrašení.
Pořádná facka
Kdepak, oba máme pro strach uděláno. A čím se kalendář otáčí rychleji a rychleji, trochu se bojíme jediného. Stáří. Neříkejte, že si občas nepoložíte stejnou otázku. Co bude, až budu stará? Tak to si teď říkám.
Budeme to slavit
Mám slavit kulatiny, už se to chystá. Bratr občas po mně pomrkává, že jako už na mě došlo. Mizera! Jako kdyby ho to také nečekalo! Vždyť mu bude také šedesát, tak co řeší? „Budeme to slavit?“ ptal se tuhle na rodinné sešlosti.
Grilovali jsme a já měla sto chutí po něm hodit takové ty obracecí kleště. Z legrace, jen jsem naznačovala. On si mě vždycky dobíral a já nezůstávala v odpovědích pozadu. „Budeme to slavit!“ potvrdila jsem.
„Víš, co mi to dalo dřiny se toho dožít?“ To zase zpozorněl manžel. On je Petr tak trochu suchar, ale to není žádná vada, kvůli které bych ho přestala mít ráda. „Jaké dřiny?“ zeptal se Petr, aby to ještě víc rozmáznul, že nepochopil, jak si zase dělám legraci.
Zase špičkoval
Nechala jsem ho tápat. On se s tím zase nějak vyrovná. „Ale docela se držíš,“ smál se do toho ticha bratr Leoš. „Ani nevypadáš, že už jsi tak stará!“ Leoše jsem chtěla hned zaškrtit, jako už tolikrát v našem životě. Zase špičkoval.
Ale zase jsem na druhou stranu na ty jeho řeči už zvyklá. „A nemáme to slavit už dneska? Co když se toho nedožiješ?“ A já po něm ty obracecí kleště hodila. Netrefila jsem se, ostatně, to se mi stává.
„Těsně vedle!“ provokoval, ale pak se zklidnil a přinesl moji vrhací zbraň, abych mohla pokračovat v grilování.
Budu babičkou
Naše děti poskakovaly vesele kolem, docela je bavilo, když jsme se my dva štengrovali. Leoš má dvě střepaté holky, Marušku a Ivetu, já si s Petrem pořídila dva kluky, dvojčata. Roberta a Romana.
Už jsou to dospělí lidé, ale někdy se pořád ještě chovají jako puberťáci. Na nich jsem zjišťovala, jak rychle stárnu. A byl to docela fofr. Když maturovali, říkala jsem si, že je fajn, když mám už tak velké děti a ještě jsem mladá.
Po promocích už jsem si nic takového neříkala. Už mi nebylo čtyřicet, ale pořád to šlo. Už jsem měla víc času, rodina je usazená, kluci mi začali brzy vyhrožovat, že budu babičkou. A to Leoš, který je o dva roky mladší, už dědečkem je.
Jeho střapaté holky si pospíšily. „Tak mladá, a už budu babičkou?“ poznamenala jsem. „Když myslíš,“ reagoval bratr. „Se mnou to tenkrát docela zamávalo,“ přiznal.
Koledovala jsem si
Já se na tu roli připravila a také moc těšila. Nevadí přece, že další generace vás v kalendáři posune dál a dál. Nebudu lomit rukama proto, že moji synové vstupují do života naplno. O to jsem si přece dlouho koledovala, a ráda!
Tak si tu šedesátku oslavím jako babička. A bude to velká paráda se vším všudy, rozhodla jsem se. Jo, já, která bych to normálně tak nějak přešla! Všichni se na to těší a já jim tu radost udělám!
Byla to paráda
Oslavila jsem šedesátku a dodnes na to vzpomínám. Mám kolem sebe lidi, které miluji. Vím, že mě také mají rádi. Naše rodina už má tři generace. Jak ráda bych se pochlubila naší kouzelné babičce…
Radka Š. (57), Tábor
