Když jsem si všimla, že se mi poslední dobou ztrácejí peníze z peněženky, podezírala jsem svoji dceru, ta ale tvrdila, že nic neudělala.

Před třemi týdny jsem šla do obchodu, a když jsem chtěla platit, měla jsem v peněžence o tři stovky méně. Byla jsem si téměř stoprocentně jistá, že jsem tam měla víc peněz, ale teď tam skutečně byla jen stovka a pár drobných.

Pro jistotu jsem si ještě projela ve své mysli uplynulé dny, jestli jsem peníze opravdu někde neutratila. Ale mé podvědomí mi říkalo, že nejsem blázen a peníze jsem neutratila já.

Hlídala jsem si hotovost

Popravdě se mi tato situace nestala poprvé. I proto jsem si v poslední době dávala větší pozor na to, kolik u sebe mám. Začínala jsem si být téměř jistá, že se mi to nezdá. Někdo mi krade peníze z peněženky.

Nákup jsem zaplatila kartou a přemýšlela, co s tím mám dělat. Hned další týden se ale podobná situace opakovala, když jsem tankovala. To už náhoda prostě nemohla být.

Podezírala jsem dceru

Když mi jednou doručil kurýr balíček, dopálila jsem se úplně. Večer jsem si totiž nachystala přesnou částku, a když jsem mu chtěla zaplatit, měla jsem o dvě stovky méně. Už jsem věděla jistě, že to není mnou.

Situace byla o to horší, že jinou hotovost jsem neměla a kurýrovi nešel terminál na platbu kartou. Byla to ostuda, a navíc komplikace. Pro balík jsem musela další den na poštu.

Okamžitě jsem tehdy udeřila na svou dceru Karolínu, která se před půl rokem vrátila domů poté, co se jí rozpadl mnohaletý vztah. Navíc přišla i o práci, tak si už tři měsíce hledala novou. „Nechceš se mi k něčemu přiznat?“ zeptala jsem se naštvaně.

Ta na mě ale zírala s otevřenou pusou. Když jsem jí řekla, oč mi jde, přísahala, že mi z peněženky nic nebere. „Jak tě tohle mami mohlo vůbec napadnout?“ rozplakala se nakonec.

Byla jsem zmatená

Napadlo mě tedy nastražit chůvičku, kterou jsme používali, když byla dcera malá. Zaplať pánbůh ještě fungovala. Kabelku, ve které byla peněženka, jsem dala na židli do kuchyně a kameru jsem dobře ukryla.

Ráno jsem prohlásila, že si jdu dát koupel, a zamkla jsem se v koupelně. Celou dobu jsem sledovala se zatajeným dechem, co se bude dít. Manžel na mě za chvíli zaklepal: „Tak ahoj, lásko, jdu do práce.“ Houkla jsem na něj ahoj a pak jsem měla solidní šok.

Viděla jsem, jak jde manžel do kuchyně, vytáhne peněženku a bez přemýšlení si bere pár stovek. Koukala jsem na to doslova s otevřenou pusou, to jsem tedy nečekala. Peněženku vrátil a odešel. Dceři jsem se šla okamžitě omluvit.

Jak krádeže budu řešit s manželem zatím stále netuším. Tolik let vedle něj žiju a vůbec ho neznám?

Petra N. (56), Písek