Osud mi nedopřál šťastné manželství. Zůstala jsem sama s nemocným dítětem. Musím snad pykat za svůj velký hřích z minulého života?

Vždycky jsem tušila, že smrtí život nekončí. Že moje duše nezemře s tělem, ale někam odejde a bude existovat dál. Od svého narození jsem pociťovala velkou touhu dozvědět se co nejvíce.

V naší rodině ale nebyl nikdo, kdo by věřil v boží existenci nebo cokoli podobného, a tak jsem musela čekat do doby, kdy se mi otevřely dveře k poznání. Bez problémů jsem vystudovala vysokou školu, s učením jsem neměla nikdy problémy.

Vdala jsem se až ve třiceti pěti letech, vztah ale dlouho nevydržel. Jediné dítě, které jsem měla, se narodilo postižené. Manžel si našel jinou a odešel.

Skoro jsem neměla na jídlo

Zůstala jsem s Martínkem sama a měla se co ohánět. Byly chvíle, kdy jsem neměla na jídlo, musela si půjčovat peníze, kde se dalo, a chodit po brigádách. Říkala jsem si, co hrozného jsem v minulém životě udělala, že za to musím tak trpět?

Hledala jsem odpovědi

Když nastala příznivá doba, začala jsem navštěvovat různé věštkyně a jasnovidky, abych dostala na tuto otázku odpověď. Většinou to ale byly informace, které mě nedokázaly uspokojit.

Některé z nich byly neuvěřitelné bláboly, se kterými se můj vysokoškolský mozek nemohl smířit. Až jsem konečně narazila na jistou doktorku, psycholožku, která dělala regrese. Uviděla jsem její fotku v časopise, a duše mi řekla – to je ona!

Udělala jsem maximum pro to, abych na ni získala kontakt. A byla jsem plná očekávání, když jsem se konečně s ní setkala tváří v tvář. To, co jsem se dozvěděla, bylo sice kruté, ale zároveň velmi logické a dávalo to smysl.

Konečně jsem vše pochopila

Minulý život kněze jsem prožila na velké farnosti se značným majetkem a ve velkém přepychu. Nevím, kde to bylo, ale vím, že jsem se zajímala o tajné nauky a vlastnila rozsáhlou knihovnu, z níž jsem čerpala poznání.

Má velká chyba byla, že jsem jako kněz nepomohla ženě, která se objevila v mém kostele a žádala o peníze nebo jídlo pro sebe a své dítě. Od oltáře jsem jí odpověděla, že kdyby věřila v Boha, tak Bůh by jí pomohl, a zavrhla jsem ji jako nevěřícího člověka.

Ve chvíli, kdy se mi tento výjev z minulosti promítl v paměti, jsem pochopila, proč musím vychovávat nemocného syna, vařit, uklízet a přežívat jako žena samoživitelka.

Za svůj minulý život, v němž jsem zapříčinila utrpení dvou lidí, z čehož jedno bylo dítě, musím na vlastní kůži zakoušet všechny ty starosti o přežití. Pochopila jsem sílu odplaty za činy, které člověk musí zaplatit, aby se poučil.

Snažím se být dobrý člověk

Dnes jsem šťastná, že se mi podařilo odhodit závoj svého minulého činu a poučit se. Mému synkovi je dvanáct let. Jeho zdraví je přes počáteční problémy a nepříznivou prognózu stabilizované, syn se celkem dobře učí a já jsem ráda, že mohu svůj čin napravit. Protože, co člověk zaseje, to také sklidí.

Petra S. (50), Roudnice nad Labem