Byly úžasné! Musela jsem si ty šaty okamžitě vyzkoušet a ony mi padly jako ulité. Netušila jsem, že jsou navíc ještě kouzelné!

Bylo mi tehdy čerstvě osmnáct, když babička zemřela. Tehdy pomáhala celá rodina vyklidit její domek. Velká malovaná truhla v její ložnici padla na mě. Bylo v ní jen samé oblečení, nepoužitelné, možná tak pro nějakého vetešníka. Mezi tím vším mě zaujaly šaty, zářily takovou energií, že mě úplně okouzlily.

Běžela jsem s nimi na dvorek a doufala, že nebudou poničené. Byl zázrak, že ty roky v truhle přežily. Doma jsem je velmi opatrně vyprala, a když jsem je oblékla, padly mi jako ulité. Ani nepůsobily staromódně, byť byly staré.

Najednou hvězda

Cítila jsem se v nich tak dobře – a nezdálo se to jen mně, že mi sluší. Šla jsem po ulici a všichni se za mnou otáčeli. Kluci byli najednou jako vosy, nestačila jsem je od sebe odhánět.

Na diskotéce pro mě přišel tancovat Tomáš, na kterého jsem si myslela a on mě přehlížel jako krajinu. Druhý den stál před naším domem a já s ním šla na rande. Samozřejmě v šatech po babičce. Za rok jsme se brali. Šaty, které mi přinesly štěstí, jsem uložila do skříně jako svátost.

Opět čarovaly

Po dětech jsem změnila šatník, protože jsem ztloustla. Posvátné šaty jediné v mé skříni zůstaly. I když jsem si říkala, že je už nikdy neobléknu. Uběhlo sedm let a já se chystala na přijímací pohovor, potřebovala jsem nastoupit někam do zaměstnání.

Marně jsem přemýšlela před otevřenou skříní, co vezmu na sebe. Ve všem jsem vypadala děsně! Až mi oči padly na babiččiny šaty. Ty přece neobléknu! Říkala jsem si a cítila se jako blázen, když jsem se do nich pěchovala.

Nikdy nepochopím, že jsem je oblékla – a co víc? Zase jsem se v nich cítila skvěle a zase se za mnou všichni otáčeli. I na pohovoru jsem zabodovala a to místo získala. Dodnes mám šaty po babičce doma a vzhlížím k nim. Jsou prostě kouzelné!

Soňa (66), Olomouc