Můj muž mi způsobil nejedno trápení. Nejhorší bylo, když prodavačka, s níž měl románek, začala nosit volné šaty.

Soužití s mým mužem Karlem bylo svízelné. Leckdo mě varoval, abych si ho nebrala, mou matkou počínaje a nejlepší kamarádkou konče. Ale láska je slepá.

Byla jsem zamilovaná a neváhala jsem, hnalo mě přesvědčení, že život s vyvoleným bude krásný, vznášela jsem se na obláčku. Záhy se to začalo kazit. Byl to holkař. Za každou sukní se otočil, vysvětloval mi, že mám být ráda, že se jen kouká.

Říkala jsem si, že má vlastně pravdu, a odnaučila se s ním kvůli prkotině hádat. Ať si třeba oči vykouká, hlavně když se k té či jiné ani nepřiblíží. Žila jsem v sebeklamu. Přibližoval se k ženským až moc. Lidi si začínali šeptat, když jsem šla kolem.

To víte, na vsi se nic neutají. Tak jsem zjistila, že můj muž má až příliš blízko ke zdejší půvabné prodavačce.

Jaruška

Bylo to ohnivé děvče. V době, kdy spolu podle všeho prožívali románek, se zrovna rozváděla. Asi ne kvůli mému muži, jen prostě tomu jejímu zrovna ruply nervy, protože románků bylo nepočítaně.

S Karlem jsem si promluvila, vyhrožovala jsem mu rozvodem, to ho vyděsilo, měli jsme dvě děti. Přísahal, že se polepší, zdálo se, že slovo dodržel, anebo se naučil zálety lépe skrývat. Doufala jsem, že už budu mít od těch jeho ženských pokoj.

Stalo se však něco ještě zlověstnějšího: Zhruba v době, kdy se mi podařilo Karla od veselé děvy jménem Jaruška úspěšně odtáhnout, jsem si všimla, že se ženština obléká do čím dál volnějších šatů. Jako by do mě uhodil blesk!

Nikdo netušil, čí to dítě je, a hádám, že ani ona sama ne. Co když je Karlovo? V té době jsem skoro nespala.

Na třešni

Chlapeček byl podle papírů exmanžela, když se totiž narodil, manželství ještě nebylo rozvedeno. Nijak zvlášť mě to neuklidnilo, pořád jsem si lámala hlavu, zda dítě přece jen není Karlovo.

Na kluka jsem koukala s nevraživostí a pořád jsem zkoumala, zda není náhodou podobný Karlovi. Za několik let ho adoptoval druhý manžel oné čilé dámy, ale ani to mi neulevilo od starostí. Nedávalo mi to spát.

Jednu dobu jsem kvůli tomu upadala do depresí, až jsem zvažovala návštěvu psychia­tra. A zrovna jsem toho malého mizeru přistihla na naší třešni. „Jedeš pryč, parchante!“ zařvala jsem. Ze dveří vyběhl starší syn. „Mami,“ zvolal pohoršeně.

„Malej Pepa je náš kámoš, my jsme mu to dovolili!“ V té chvíli jsem se zastyděla. Je to dítě, malý kluk. Za nic nemůže. Přinesla jsem mu na třešně košík a na cestu jsem mu dala velký kus třešňového koláče. Jeho hnědé oči, podobné, jako má Karel, na mě hleděly s vděčností.

Bohuslava (66), okolí Brna