Nemohl jsem uvěřit svým očím, když se oddělil od mé postavy a začal se pohybovat jinak. Když to po chvíli přestalo, hodně se mi ulevilo.

Slunce na obloze pálilo jako kobliha vytažená z pece. Žáci mé třídy se přemístili do středu parku. Povinné zastavení se týkalo slunečních hodin, které byly vytvořeny v centrální části parku, obkrouženého čínskými metasekvoji.

Postavil jsem se na žulovou destičku, na které byla římskou číslicí napsána šestka. Pak jsem zvedl pravou ruku a ukázal na stín, který se objevil na ciferníku slunečních hodin. Žáci měli za úkol zkontrolovat čas na svých hodinkách.

Ukazoval špatně

„Vidíte, sluneční hodiny jsou přesné skoro jako ty vaše. Stačí si stoupnout na destičku konkrétního měsíce a budete vědět, kolik je hodin! A když se v pravé poledne postavíte zády ke Slunci, bude váš stín sahat směrem k severu. Určíte si tak světový směr.“

Chtěl jsem ještě pokračovat, ale vyčerpané tváře mých sedmáků, toužících po zmrzlině, mi velely ukončit hodinu zeměpisu. Stál jsem zády ke Slunci a stín mé postavy ukazoval na jih. To nebylo možné!

Znovu a znovu jsem se obracel zády ke Slunci, ale můj stín neukazoval na sever, ale na jih. Krčil jsem bezradně rameny.

Můj stín se oddělil

Na konci vyučování, kdy jsem zavedl žáky do školy, jsem se znovu postavil zády ke slunci. Bylo několik minut po pravém poledni a můj stín ukazoval tentokráte na západ! Při druhém pokusu zase na východ. Fyzikální zákony přírody nefungovaly!

Vrtěl jsem hlavou a ani si nevšiml, že můj stín se pohnul, zatímco já stál jako svíčka na oltáři. Stín se několikrát zavrtěl a já spatřil v pohybu své ruce a nohy.

Pak se dokonce můj stín ode mě oddělil a pohyboval se ke spuštěným fontánám, které zdobily náměstí.

Vešel jsem do obchodu a kroutil hlavou, jako bych se právě setkal s mimozemšťanem. Chtěl jsem si koupit minerálku. Zastavil jsem se před pultem. A za mnou putoval můj stín.

Plazil se po šachovnicové podlaze až se natáhl směrem k ovoci a vzal do ruky jeden z pomerančů.

Ucukl jsem svojí pravačkou a domníval se, že stín odskočí od bedny s ovocem. Jenomže ten se od mé postavy oddělil. Pomeranč se vznesl do vzduchu a putoval do ruky stínu.

Zíral jsem na oranžovou kouli, vznášející se okamžik ve vzduchu se stejným výrazem jako prodavačka za pultem.

Zmatené myšlenky

Třesoucí se rukou jsem všechno zaplatil a vyvrávoral ven. Můj stín se ploužil za mnou. Po dlažbě se kutálel s mým stínem i vybraný pomeranč. Usedl jsem na lavičku a pokoušel se vstřebat zmatené myšlenky, které mi rejdily v hlavě.

Bylo něco k jedné, kdy jsem se postavil do středu náměstí zády ke slunci. Stín, kráčející spolu se mnou, ukazoval konečně k severu. Mohutně jsem si oddechl. Není nad to, když jsou přírodní zákony tak, jak mají být!

Petr (55), Pardubice