Dlouho jsem si myslela, že se vnuka nedočkám. Snacha totiž nemohla mít děti. Pak jsem se ale dozvěděla, že má syn nemanželské dítě!
S mým synem Martinem se znala Jitka od základní školy. Společně absolvovali taneční, na vysoké bydleli na sousední koleji. Když se brali, nikoho to nepřekvapilo. I naše rodiny se dávno znaly. V tom, co bude dál, jsme měli jasno. Martin s Jitkou chtěli mít alespoň dvě děti.
Jenže roky běžely a dětský pokoj v našem domě byl prázdný. Mladí z toho byli nešťastní a moc jsme jim nepomohli ani my – rodiče. Martin i Jitka byli jedináčkové. A tak jsme jim občas připomněli, že od nikoho jiného se vnoučat nedočkáme.
Někdo zvoní
Když bylo Jitce čtyřicet, tak dětský pokoj přestavěli na pokoj pro hosty. Časem jsme se smířili i my s tím, že zůstaneme bez vnuka. A pak jedno letní odpoledne kdosi zazvonil.
Byla jsem zrovna na zahradě a starala se o své růže, zvedavost mi ale nedala, abych nenahlédla zpoza rohu, koho to k nám čerti nesou. U vrátek stála neznámá žena s malým chlapcem.
Snacha vyšla před dům a ptala se, co hledá. „Jdu za vámi, paní Jitko,“ ozvala se žena od vrátek. „To je Martínek. Syn vašeho muže,“ řekla. Zaostřila jsem na to dítě – toho by náš Martin opravdu nezapřel.
Celý tatínek
Najednou tam stál u vrátek „můj syn“, celý Martin, jak jsem si ho pamatovala z dětství. Měla jsem chuť vyběhnout a obejmout ho. Byla jsem ale plně ochrnutá překvapením! „Martin neví, že má syna.
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, řekla jsem si, že od něj nikdy nic nebudu chtít. Jenže teď jsem nemocná. Mám agresivní rakovinu a nezbývá mi moc času.“ Slyšela jsem snachu, jak říká, že její muž už nežije, že měl autonehodu.
Musela jsem se pokřižovat nad tím rouháním. Jitka nebyla schopná ve své ublíženosti, že jí Martin někdy zahnul, jednat moudře. Neznámá žena smutně řekla, že je jí to líto.
Naštěstí dala Jitce do ruky lísteček s telefonním číslem. Tušila jsem, že ho snacha roztrhá a zahodí do koše, ale doufala jsem, že ho dokážu složit. Říkala si určitě, že se to Martin nesmí nikdy dozvědět.
Máš, syna, ty kocoure!
Osud ale chtěl, aby tomu bylo jinak. Hned jsem tu úžasnou novinu prozradila svému manželovi a museli jsme si na to bouchnout šampaňské. Přece jen máme vnuka!
Společně jsme pak složili ten rozsápaný papírek a hned následující den zavolali té ženě a s dárečky vyrazili za Martínkem.
Uběhlo několik týdnů. Na synových padesátinách se u nás sešlo mnoho známých. Během přípitku jsme se s mužem vytasili s dárkem a obálkou. Syn z ní vytáhl blahopřání a na něm bylo napsáno: „Toto je číslo na tvého syna, ty mlsný kocoure!“
Martin dlouho nechtěl Jitce odpustit, že mu o návštěvě jeho bývalé milenky neřekla. Martínka si ale nakonec vzali do své péče a dnes toho snacha nelituje. Martin mladší je nejen hodný kluk, ale hlavně celý tatínek.
Marie (76), Jihlava
