Už jsem neměla nikoho, jen ji. Moji milovanou vnučku. Nečekalo mě ale žádné radostné stáří, jak jsem doufala.
Nečekala jsem žádný vděk, pro mne to byla povinnost o vnučku se postarat. Ale že to dopadne takhle, že se náš vztah neskutečně porouchá, to jsem nečekala.
Trápím se v nemocnici
Probudily mě monotónní údery. Otevřela jsem oči a opět je rychle zavřela. To je přece Marie. Chudák ženská, zase dostala ten svůj tik. Ubohá stařenka postižená alzheimerem mívala pravidelné záchvaty, kdy setrvačně kopala pravou nohou za sebe.
Byl to pohyb, který nedokázala ovládat. Přitom to bylo nesmírně vysilující. Ležela na boku, celá zpocená, a dlouhé hodiny nepřestávala tou nohou lomozit. Být s ní v té chvíli v jedné místnosti byl hotový očistec.
Moje nešťastná dcera
Ale já už jsem dost otrlá, zažila jsem totiž mnohem horší věci. Pobyt v důchoďáku je vlastně takovým vysvobozením. Evička byla moje jediná dcera. Když jí bylo patnáct let, zemřel můj manžel při tragické autonehodě. Jel tehdy ze služební cesty.
Bylo to v zimě, v noci, bílá tma a náledí. Zůstaly jsme s Evičkou samy. Byla sice zrovna v pubertě, ale přesto zůstala mou velkou oporou. Vystudovala a pak mi přivedla ukázat svého přítele Sváťu. Od samého začátku mi byl velmi sympatický.
Prostě jsme si padli do oka, a tak jsem proti jejich rozhodnutí vzít se co nejdřív vůbec nic nenamítala. Naopak jsem byla šťastná už kvůli dceři.
Štěstí trvalo krátce
Sváťa s Evičkou bydleli kousek ode mne. Brzy se jim narodila dcera Terezka a ze mě se stala přešťastná babička. Dcera se brzy po porodu vrátila do práce a Terezka u mě byla velmi často. Moc jsem si to užívala.
Vodila jsem Terezku do školky a zase ji vyzvedávala. Pak jsme si chodily hrát na písek nebo jsme šly do bazénu. Někdy jsme si zaskočily do cukrárny na zmrzlinu. Terezka byla rozkošné dítě, které se strašně rádo smálo, ať už byl důvod jakýkoli.
S vnučkou ubíhal čas vesele. Žádné mráčky na modroučkém nebi.
První potíže
Když Terezka začala chodit do první třídy, objevily se u mé dcery první zdravotní potíže. Po důkladných vyšetřeních přišla zdrcující zpráva. Dcera měla rakovinu slinivky. Začal její dlouhý, bolestivý a marný boj o život.
Dělala jsem, co jsem mohla, abych jí nějak pomohla. Byla jsem ale bezmocná. Jediné, co dceru uklidňovalo, bylo vědomí, že o její dceru Terezu bude dobře postaráno. Sama totiž moc dobře věděla, že tuhle bitvu nevyhraje a že já se o vnučku určitě postarám.
Docela dlouho vydržel
Po pohřbu jsme se Sváťou začali vést trochu podivnou společnou domácnost. Chtěli jsme, aby Terezka strádala co nejméně. Maminku jsme jí ale nahradit nedokázali. Sváťa byl ještě mladý kluk plný života a měl plné právo začít znovu a jinde.
Chápala jsem proto, když to po dvou letech vzdal. I tak vydržel dlouho, klobouk dolů. Sama jsem mu řekla, ať se neváže.
Neopustil nás docela
Zvládnu to s Terezkou sama. Stačí, když s ní zůstane v kontaktu. Sváťa si brzy našel partnerku a založil novou rodinu. Terezku ale pravidelně navštěvoval a bral si ji k sobě na víkendy. Jinak jsme s vnučkou žily spolu.
Byla v té době tak podobná své matce a hodná. Nikdy by mě nenapadlo, jak se všechno jednoho dne strašlivě změní. Že zažiju něco, co by mě ani ve snu nenapadlo.
Změna přišla náhle
Kolem puberty se už Terezka své mámě přestala podobat. Byla jsem už na ni prostě krátká a výchovu jsem už nezvládla. Tereza si začala dělat, co sama chtěla. Domluvy nepomáhaly. Vymýšlela si a velice rafinovaně mi lhala.
Bála jsem se, aby dokončila střední školu, a snažila jsem se jí domlouvat. Jenže ona měla svou partičku kamarádů a poslouchala především je. Občas se chovala jako smyslů zbavená. Tehdy jsem ještě nevěděla, že kouří marihuanu. Měnila se mi zkrátka před očima.
Kde je ten řetízek?
Jednou večer jsem šla s kamarádkou do divadla a chtěla jsem si vzít zlatý řetízek po mé mamince. Pěkný, masivní, z 18 karátového zlata. Nikde nebyl. Hledala jsem marně, a navíc jsem zjistila, že mi chybí i další šperky. Zatrnulo mi.
To přece nemůže být pravda… Ovšem jediný, kdo to mohl vzít, byla Terezka. Když jsem se jí na to ale přímo zeptala, dělala velice překvapenou, a dokonce se naoko urazila. Prý přece není žádná zlodějka. To už jsem jí ale nevěřila a zavolala jsem Sváťovi.
Byl z toho také v šoku a slíbil, že s Terezou promluví. Už na to ale nebyl čas.
Do rána byla pryč
Tereza totiž na nic nečekala. Ráno byl její pokoj prázdný, její věci i ona zmizely. Ještě ten den jsem zjistila, že mi z banky vybrala všechny úspory. Měla totiž k nim přístup. Já bláhová jsem to tak v momentě, kdy jí bylo osmnáct, zařídila.
Říkala jsem si, kdyby se se mnou něco stalo, ať má přístup k penězům. Teď byla Tereza s mými penězi fuč a já na mizině. Sváťa chtěl volat policii, ale já mu to rozmluvila. Odešla jsem do domova důchodců, přece vystačím s penzí.
A jen se modlím, aby Terezka byla v pořádku. Snad se jednou umoudří, ozve se nám, nebo se dokonce vrátí.
Iva N. (64), Jihlava
