Dcera odešla do zaměstnání a už se nevrátila. Na přechodu ji srazilo auto a byla na místě mrtvá. Zůstali po ní tři malí kluci.
Na tu chvíli, kdy mi zavolal zeť z nemocnice, že je moje dcera mrtvá, si pamatuji snad vteřinu po vteřině. Strnule jsem stála s telefonem v ruce uprostřed obýváku a nemohla se nadechnout.
Vše ve mně křičelo, že to nemůže být pravda, a chtěla jsem na místě také umřít. Rozum se vzpíral něčemu tak strašnému uvěřit. Nemohla jsem ani plakat!
Byl to zlý sen
Svět kolem mě zešedl a slunce se schovalo za mraky. V uších mi zněl dceřin hlas. Říkala mi: „Ahoj, mami, tak se uvidíme zítra!“ To bylo poslední, co mi řekla. Bylo jí třicet a byla plná života. Své děti milovala a snesla by jim modré z nebe.
Dokonce na ně i šila a vyráběla hračky. Krásné maňásky a polštářky. Nemohla jsem pochopit, že už ji nikdy neuvidím. Nevím, za jak dlouho, ale zeť mi zavolal znovu. Prý jestli jsem v pořádku. Co to je za otázku, pomyslela jsem si. Jak může být máma, která právě přišla o dceru, v pořádku?
Musela jsem pomoct
On mě ale vzápětí poprosil, zda bych nevyzvedla kluky. Nejstaršího z družiny a mladší ze školky. Jeden byl v prvním a druhý ve třetím oddělení. Nebylo zbytí a já spěchala pro vnoučata. Sílu jim říct, že už nemají maminku, jsem v sobě nenašla.
Zbaběle jsem jim namluvila, že maminka musela zůstat v práci. Tvářit se vesele bylo to nejtěžší, co jsem kdy zažila. Zeť přijel domů o notně dlouhou chvíli později. Oči měl oteklé od pláče a celý se třásl. Úplně se složil. Nezbývalo mi než přespat v jeho bytě.
Ráno jsem všechny vypravila a chystala se domů. Až v tu chvíli mě napadlo, kdo se vlastně bude o děti starat…
Všechno bylo na mně
Zeť měl časově dost náročné zaměstnání a také musel vydělávat. Kvůli hypotéce na byt a půjčce na auto. Odpoledne jsem kluky opět vyzvedla, nakoupila a šla s nimi do parku. S tím nejstarším jsem udělala úkoly do školy a uvařila večeři.
„Musíme si promluvit,“ oslovila jsem zetě, který jen stále mlčel. Na truchlení jsme neměli ani jeden čas. Udiveně ke mně vzhlédl, jako by se divil, o čem s ním chci hovořit. Vůbec mě nevnímal. Takhle to šlo skoro celý měsíc.
Proběhl pohřeb, ale od smrti dcery se nic nezměnilo. Děti i domácnost zůstaly na mně. Snažila jsem se, ale byla čím dál unavenější.
Už jsem nemohla dál
Smutek, námaha a starost o tři neposedné děti si vybraly svoji daň. Byla jsem úplně na dně a usínala ve stoje. Těžké tašky mi způsobily silné bolesti zad. Pořád se mi točila hlava a rozbolel mě žaludek.
Nemohla jsem skoro nic jíst a ráno jsem vstávala s myšlenkou na večer, kdy si budu moct jít lehnout. Byla jsem vyčerpaná. Několikrát za den jsem se rozplakala. „Takhle to dál nejde,“ řekla jsem jednou po večeři svému zeti. Pořád jen hleděl nezúčastněně do dáli a skoro mě nevnímal.
Dohodla jsem se s ním
Všechno jsem mu řekla a zdálo se mi, že tentokrát se soustředí. „Budeme se muset o práci rozdělit. Navrhuji, abys sis vzal na starost nákupy, ráno bych ti napsala vždy seznam všeho, co potřebujeme, a občas nějaký ten úklid, co říkáš?“ Souhlasil.
Dokonce navrhl, že bude vytírat a luxovat. Později mě napadlo, že se pokusím pronajmout svůj byt, abychom měli nějaký ten příjem navíc. Vždyť i za dceřina života mladí těžko vycházeli.
Bylo to těžké, hodně těžké, ale časem jsme si dokázali vytvořit systém, který fungoval.
Vše jsme překonali
Zeť časem dokázal nakoupit i bez seznamu ode mě, a dokonce občas zvládl i něco jednoduchého uvařit. A taky se naučil vytírat a ne-
šmudlat podlahu suchým hadrem. Kluci se snažili a také pomáhali. „Kdyby je tak mohla vidět dcera, byla by tak moc na syny pyšná!“ říkala jsem si snad každý den. Uběhla dlouhá doba. Ze zetě se stal můj syn a nejstarší vnuk se chystal k maturitě.
Pár let jsem už bydlela zase ve svém starém bytě a moje místo zaplnila zeťova přítelkyně. Byla to moc hodná ženská a kluky měla ráda, jako by byli její vlastní. Vzpomínám na chvíle s vnoučaty a na každodenní boj o jejich šťastné dětství. Byla jsem na všechny i na sebe hrdá.
Jitka P. (74), Nový Jičín
