Sobotní odpoledne mělo původně vypadat úplně jinak. Pozvala jsem totiž kamarádku Hanu k nám na chalupu.
Hana vběhka na zahradu a oči jí zářilly. „Je tu pouť!“ Víc už nemusela říkat. Bylo jasné, že je po grilovačce. Bleskově jsem se převlékla a už jsme pospíchaly na náměstí.
Vzpomínky se ihned probudily
Svět se se mnou celý točil, srdce mi bušilo až v krku, ale přesto jsem nadšeně volala: „Jedeme ještě jednou!“ Hana neprotestovala. Zpočátku se sice horské dráhy trochu bála, ale nakonec se na jednu jízdu nechala přemluvit.
Koupily jsme proto rychle ještě jeden lístek a usadily se spokojeně ve vozíku. Pak to s námi drclo a už jsme se hrkavě šplhaly i s vozíkem do závratných výšek, abychom nakonec sešupem zase sjely dolů. Řvala jsem hrůzou i nadšením zároveň.
Žaludek se mi převracel, srdce poskakovalo. Prostě paráda. Když jsme s Hanou celé rozechvělé vylezly z vozíku horské dráhy, upoutal kamarádku autodrom, který stál nedaleko.
A ještě tu byl autodrom
„Víš, jak strašně dlouho už jsem nebyla na autíčkách?“ vyrazila ze sebe. Oběma nám zasvítily oči. „Tak jdeme!“ Každá jsme se zmocnila jednoho autíčka a už mezi námi propukla nelítostná bitva. Pronásledovaly jsme se a jedna do druhé narážely.
No, ani tady nezůstalo u jedné jízdy. Vrátila jsem se přitom v čase a viděla Luboše. Toho krásného cirkusáka od autodromu, do kterého jsem byla zamilovaná.
Kamarádi z pouti
V tomto malém lunaparku nechyběl ani řetízkový kolotoč. Kdysi to bývala moje nejmilejší atrakce. Na matějské pouti jsem lítávala na kolotoči celé hodiny. Měla jsem totiž kamaráda kolotočáře. Vlastně jeho syna, který s námi chodil do školy.
Odpoledne po vyučování pak pomáhal tátovi u kolotoče. No a protože jsem se mu líbila, mohla jsem se točit a točit zadarmo až donekonečna. Vždycky jsem vzala ještě kamarádku. Zatočily jsme se sedačkami pořádně do sebe. Jakmile se kolotoč rozjel, pustily jsme se a točily se jako čamrdy.
I ten svůj strach překonala
Teď jsme tu stály s Hanou a mně bylo jasné, že takovou divočinu dělat dnes nebudeme. Hana se řetízáku bála, ale nechala se nakonec přemluvit. Řetízkový kolotoč zřejmě nebude jejím favoritem, ale i tak si to podle mě užila.
Já lítala vzduchem a přede mnou se odvíjely obrazy mého dětství. Říkala jsem si, jak je krásné čas od času se do téhle doby aspoň na chvíli vrátit. Jak skvělé je, že je na co vzpomínat. Kamarádka se ke mně naklonila:
„Škoda že tady ještě nemají strašidelný zámek. Tam bych moc chtěla.“ Obě jsme se bláznivě rozesmály a zamířily k prvnímu stánku s občerstvením.
Ještě trochu atmosféry
Na konci dne tedy přišly na řadu typické pouťové dobroty. Daly jsme si klobásku, cukrovou vatu i turecký med a na závěr limonádu. Obě jsme tušily, že to je dost riskantní kombinace, ale náš žaludek to vydržel.
Když jsme se vrátily na naši zahradu, manžel právě rozdělával gril. Svalily jsme s Hanou do lehátek a tiše odpočívaly. Manžel si myslel, že je nám špatně. Jenže nám bylo skvěle. Náš výlet do dětství byl opravdu to nejlepší, co nás potkalo. Jako bychom celé pookřály.
Probudit dítě
S Hanou jsme si tehdy slíbily, že přístí rok na matějskou pouť půjdeme samy, bez vnoučat. A pořádně si to užijeme. I s tím strašidelným zámkem. Stojí za to být na chvíli zase dítětem a pořádně se vyřádit.
A že si někteří lidé klepou na čelo a kroutí nad námi nechápavě hlavou? To je přece jejich problém a ne náš. Chce to jen trochu odvahy.
Miroslava P. (58), Kladno
