Toužili jsme s mužem po malém stavení, kam bychom jezdili s dětmi. Peněz bylo málo a ta nabídka se nedala odmítnout.

Když byly děti malé, vyhlídli jsme si s manželem krásnou, dřevěnou chatku. Naprosto nás uchvátila. Byla opuštěná, nacházela se uprostřed lesa. Prostředí vykouzlilo vskutku pohádkovou atmosféru a naprosto jsme se do tohoto místa zamilovali.

Co jsme však netušili, bylo to, že se mírumilovná příroda změní přes noc v les, plný děsivé temnoty.

Jenom staré haraburdí

První noc v nové chatce byla zvláštní. Probouzel nás podivný šramot na půdě. Usoudili jsme, že to musí být nějaká drobná zvířata, a tak jsme tomu nevěnovali pozornost. Půda byla zdobená pavučinami a už dlouho usedlým prachem.

Nebylo tam mnoho věcí, truhla se starými šaty, nějaké staré hudební nástroje, původní majitel musel být nějaký nadšený hudebník. Byl mezi nimi i značně opotřebovaný vozembouch.

Z půdy zněla hudba

Na půdu vedly malé schůdky do stropu, kde zela díra se sklápěcím poklopem. Tento poklop jsme pečlivě zamkli. Jednoho večera nás však nevyrušila jenom praskající prkna, ale něco víc! Někdo na té půdě hrál. Ihned jsem probudila manžela.

Opravdu to byla nějaká melodie, velmi tichá a občas se do rytmu otřásl zlehka vozembouch.

Ráno bylo vše na svém místě

„Jsou tu zloději!“ zvolal manžel a běžel k poklopu se zbraní a baterkou. Poklop byl však zamčený a jakmile jsme se k němu přiblížili, hudba přestala hrát. Ráno jsme půdu prolezli a zjistili, že nic nechybí. Všechno bylo v původním stavu a stále stejně zaprášené.

Hrozivé dupání

Další večer se stalo ale něco, co nás oba s manželem přesvědčilo o tom, že v chatce nebydlíme sami. Spali jsem tvrdě jako dřevo, když nás probudily děti. Zacloumaly mnou i tatínkem a Adélka mi tiše zašeptala do ucha ,,Zase tu někdo je!

Slyšíš to?“ Nastražila jsem uši a soustředila se na zvuky z půdy. Někdo tam chodil. A už to nebylo klidné přešlapování, někdo tam dupal, nebo dokonce tancoval.

Někdo se na nás díval

Slyšeli jsme hlasité zavrzání. V tu chvíli nám došlo, že jsme poklop nezamkli. Napětím jsme ani nedýchali, děti k nám zalezly pod peřiny, tiše jsme leželi a naše pohledy se upřely ke stropu. Poklop kdosi otevřel dokořán. Neviděli jsme, ale cítili, že otevřenou dírou ve stropě na nás někdo kouká!

Už jsme tam nejeli

Několik černých uhrančivých očí nenávistně zíralo přímo na nás. Vůbec jsme se nehýbali a do rána jsme oka nezamhouřili. Byla to nejděsivější noc v našem životě. Nikdy na tento zážitek nezapomeneme. Na chatu už jsme poté nejeli a hodně rychle jsme ji prodali.

Kdo ví, kdo byly ty bytosti a proč tam straší. Umřely snad kdysi na půdě a doteď nenalezly klid?

Irena B. (58), jižní Čechy