Málem mě zabil. Ale nejhorší je, že mi sebral Žeryka. Ten roztomilý pejsek byl můj nejlepší kamarád.
Otevřela jsem oči a pokusila jsem se otočit, abych zjistila, kde to jsem. „Nehýbejte se,“ naklání se nade mnou doktor. Víte, co se vám stalo?“ Už mi svítá. Jsem v sanitce.
Předtím mě někdo praštil do hlavy a… „Kde je Žeryk?!“ vykřikla jsem tak hlasitě, až doktor nadskočil leknutím. Ano, Žeryk, můj krásný a chytrý pejsek. Teprve teď jsem si uvědomila, že v ruce ještě stále křečovitě svírám jeho vodítko.
Žeryk byl moje všechno
Žeryka jsem dostala od sousedů. Našli ho, chudáka, jako malé, vyděšené štěně, v kontejneru. Zpočátku jsem se tomu bránila, protože jsem neměla žádné zkušenosti se psem ve městě. V dětství jsem bydlela na vesnici a tam jsme měli psa na zahradě.
Rychle se všechno naučil
Ale Žeryk jakoby se chtěl odvděčit za záchranu svého života, se učil rychle. Učili jsme se vlastně oba dva. A přitom se z nás stali velcí kámoši. Žiju sama. Jsem už v důchodu a teprve s Žerykem jsem našla znovu radost ze života.
Byli jsme nerozlučná dvojka, stále spolu. A teď tohle!
Nečekaný útok byl tvrdý
Tak jako každý den, i tentokrát jsme se vydali s Žerykem kolem šesté hodiny na delší večerní procházku. Vraceli jsme se už domů, když jsem si všimla, že za námi jde nějaký chlap. Přidala jsem do kroku. K domu zbývalo už jen pár metrů.
Žeryk zavrčel, asi aby mě upozornil. Pozdě! Chlap po mně skočil a něčím mě praštil do hlavy. Ztratila jsem vědomí. Teprve v sanitce jsem zjistila, že mi ukradl nejen kabelku a peníze, ale i psa, mého milovaného Žeryka.
Co bude dál?
Policie teď hledá zloděje i mého psa. Jsem zoufalá. Kdyby ten zloděj chtěl, dám mu peněz, kolik bude chtít. Jen když mi vrátí Žeryčka. Plakátky jsem vylepila všude, kde jsme chodívali na procházky. Tolik mi můj kamarád chybí. Mám o něj velký strach. Když už mi ho nikdo nevrátí, ať mu alespoň neubližuje.
Marcela T. (76), Opava