Moje máma bývala donedávna svědomitá, dochvilná, pracovitá a spolehlivá. Těžko jsem se vyrovnávala s faktem, že ji ničí stáří.
Matka se mi měnila před očima. Stával se z ní někdo úplně jiný. Zrovna máma, vzor dochvilnosti, spolehlivosti, pracovitosti a smyslu pro suchý humor, se najednou stávala kýmsi záhadným. Cizinkou, která mě děsila.
Obávala se opouštět bezpečí bytu, vycházela jen málokdy, vždy za denního světla. Bála se tmy. Skoro denně jsem jí nosila kastrůlky s jídlem. Jsem vyhlášená kuchařka, baví mě vařit, vyhledávám netradiční recepty.
Onehdy jsem matce přinesla hovězí maso s barevnou rýží, jedna kupička byla růžová, dvě zelené. Je to jednoduchý fígl, rýži obarvíte kečupem a hráškem. Matka to viděla jinak. Oběhla celý barák, zazvonila na většinu partají a naříkala: „Zavolejte policii, vlastní dcera mě chce otrávit.“
Pár lidí si na mě počkalo a udiveně se ptalo, zda mamince nějak neubližuji. „Stáří je prevít,“ mínil můj muž Bohouš. Odbyl to jedinou větou, nechápal, jak moc je to pro mě bolestné a jak se trápím.
Krade cukr
„Táničko, tady máš dvacet korun, kup mi průkazku na autobus, ať nemusím do práce pěšky,“ nakázala mi. „Mami, vždyť si dojdeš jenom do trafiky pro noviny,“ namítla jsem. „A do práce nechodíš už třicet let.“
Matka spráskla ruce a pustila se do lamentování: „Vlastní dcera mi nepomůže, neudělá pro mě ani to nejmenší. To jsem se dočkala!“ Nelenila, tradičně oběhla sousední byty a všem vypověděla, jak na ni kašlu.
Ještě přidala báchorku o tom, že jsem jí ukradla všechen cukr a koření, abych ušetřila. Lidé z domu jí ve velkém nosili cukr, kmín a pepř a koukali na mě skrz prsty. Chápala jsem, že za to nemůže, že se jí zatemnil rozum, ale i tak mě to trápilo.
Někdy jsem byla lítostivá, jindy jsem zuřila. Přála jsem si zažít jediný den, jedinou chvilku, okamžik, kdy by se stala zase mojí mámou, tou laskavou duší z dřívějších dob.
Jen mžik
„Ukradlas mi peněženku!“ vyjela na mě, když obrátila tašku naruby a vypadly jen brýle bez nožičky, brožura o vysokém krevním tlaku a prázdná tuba laku na vlasy. To byla poslední kapka. Nikdy v životě jsem neukradla ani spínací špendlík, natož peněženku.
Sekla jsem sebou na vypelichaný gauč a rozbrečela se. Matka na mě zkoumavě hleděla, očividně v rozpacích, nevěděla, co má dělat. Nakonec si ke mně přisedla a k mému úžasu mě pohladila po vlasech.
Připomnělo mi to doby, kdy jsem byla puberťačka, brečela nad ztracenou láskou, a ona mě utěšovala. Byl to jen mžik, vteřinka. Hned pak se dala do nářků, že nemůže najít Zorku, vlčáka, kterého chovali, když chodila do školy. Ale byla jsem za tu vzácnou chvilku ráda.
Táňa (64), Český Těšín
