Mysleli jsme, že si užijeme klidné stáří. Místo toho žijeme se smečkou čertíků. Určitě bychom ale neměnili, jsou zdrojem naší dobré nálady.

Když jsme s manželem nastoupili do důchodu, řekli jsme si, že už nechceme bydlet ve městě. Že se odstěhujeme do domku po rodičích na venkov. Těšili jsme se na zahrádku a práci kolem ní, také na procházky nedalekým lesíkem.

Také jsme se rozhodli, že si pořídíme ještě jedno zvířátko. Doma jsme už měli pětiletou fenečku Pajdu, ale ta nebyla žádný hlídač. Proto jsme chtěli ještě psa mladšího.

Peklo v bytě

Hledali jsme po inzerátech i útulcích, až nás zaujala nabídka na pejska z nedaleké vesnice. Bylo to ještě štěně, fenka Žofka. Když jsme si pro ni jeli, její původní majitelé plakali. Byla prý jejich největší zlatíčko.

Jenže takových měli doma ještě pět a museli je udat dobrým lidem. Slíbili jsme, že se u nás bude mít jako v bavlnce. Čekaly nás ještě dva poslední měsíce v malém bytě na sídlišti, než jsme se mohli odstěhovat do našeho domku.

Byly to ale nejstrašnější měsíce v našem životě. Život v bytě nebyl nic pro Žofku. Během pár dní byl počuraný snad každičký kout v bytě a milá Žofka nám rostla před očima v obrovskou chlupatou obludu. Na něco takového nás její původní majitelé nepřipravili.

Zoufalá

Z malého štěňátka se rychlostí blesku stával medvěd. Měli jsme za to, že si domů neseme křížence jezevčíka a kokršpaněla. Teď jsem se bála, že nám tu roste přinejmenším bernardýn. Naprosto nezvladatelný tvor.

Byla jsem z ní zoufalá nejen já, ale i můj muž, i chudinka Pajda, která se před novým členem domácnosti schovávala pod postel. Zato Žof­ka si ji oblíbila, dodnes neví, že má o dost kilo víc a že se na Pajdu nesedá, nešlape a ani nelehá.

Nový člen domácnosti byl zkrátka od začátku svéráz. Žofka s gustem rozsypávala z misky granule po celé kuchyni, cupovala mi papuče a dělala hromádky na koberci v obýváku. Konečně jsme se přestěhovali. Jak jsem se na ten den těšila.

Žofka bude mít zahradu, rozlet, možnost se vydovádět… To se také stalo. Ovšem s přestěhováním na venkov jsme rázem měli doma dvě nezvladatelná stvoření. Pajda se nakonec se Žofkou skamarádila a z klidného pejska se stal hotový čert.

A tak mám na stará kolena o zábavu postaráno. Má představa klidných procházek venkovem dostala na frak. Pajda se Žofkou mě i v důchodu nutí za nimi utíkat, když se třeba rozhodnou běžet přes pole za zajícem.

Další člen domácnosti

Už dávno se na ně ale nemůžeme zlobit, bez nich by byl život prázdný a nudný. Před rokem, když už jsme si s manželem zvykli, přibyla do naší smečky i kočička Julinka. Zatoulala se do naší vsi bůhví odkud a loudila v místní hospodě kus jídla.

Tak ji můj muž přinesl domů. A to bylo teprve veselo! Šplhavé aktivity do výšek jsme ještě neznali, ale i na ně jsme si zvykli. Dnes se nám ti tři starají každý den o veselou mysl a dobrou náladu.

Jiřina (69), Vysočina