Když mi zemřel můj psí přítel, nesla jsem to velmi těžce. Den po jeho smrti jsem ale zažila něco nevídaného.

Když jsem se stěhovala od přítele, vzala jsem si s sebou svého starého psa Ferdu, křížence menšího vzrůstu, který byl neskutečně hodný a věrný. Když nadešel den jeho odchodu, jen těžko jsem se s tím smiřovala. Poslední půlrok se Ferda choval velmi zvláštně.

Věděla jsem, že je nemocný a že jeho dny jsou sečteny. Začal se dožadovat toho, aby měl permanentně otevřené dveře na balkon. Jakmile byly zavřené, seděl u nich a škrábal na ně. Kdykoliv jsem šla na balkon kouřit, hned si sedl na zápraží a zíral. Nikdy předtím to nedělal, spíše se vstupu na balkon bál.

Usnul navždy

Jednou jsem přišla z práce dřív a našla ho, jak těžce dýchá u balkonových dveří. Urychleně jsem je otevřela a on naklonil ven alespoň hlavu. Jeho unavené oči se na mě významně podívaly. Tušila jsem, že co nevidět zemře. Bylo šest hodin večer, když jsem ho našla, jak navždy usnul na balkoně.

Smutek v srdci

„Ty sis to místo vybral už dávno, viď?“ řekla jsem smutně. Kdo má zvířecího kamaráda, dá mi za pravdu, že smrt psa je bolestivou záležitostí. Naložila jsem ho do auta a odvezla k rodičům, kde jsme ho společně pohřbili na zahradě.

Vrátila jsem se domů sklíčená a zarmoucená takovou ztrátou. Už mě v noci nebudily psí ťapky, jak se plouží po podlaze. Bylo to smutné a chtěla jsem ten pocit zaspat. Druhý den po Ferdově smrti jsem se z práce vrátila lehce před šestou hodinou.

Moje první kroky vedly na balkon, kde jsem si chtěla zakouřit. Když jsem otevřela dveře, ucítila jsem, jak mi mezi nohama něco proběhlo. Byl to velmi zvláštní pocit. Bylo to něco hmotného, ale neviditelného.

Pokuřovala jsem si opřená o zábradlí a cítila, jak mi něco leží na nohou. Omámená smutkem po Ferdovi jsem na to místo promluvila. ,,Jsi tady, psisko?“ řekla jsem a podívala se k zemi. ,,Jasně že nejsi, já nejspíš blouzním,“ posteskla jsem si.

Vrátila jsem se zpátky do bytu a usedla na zem. V ten moment ke mně něco přiběhlo. Velmi těžko se to popisuje. Byla to jen nějaká energie. Rozevřela jsem náruč a zřetelně cítila, jak si mi něco lehá do klína. Právě odbilo šest hodin.

,,Jsi tu, cítím to,“ zašeptala jsem. ,,Kéž bys mi mohl dát nějaké znamení,“ posteskla jsem si. Jakmile jsem to dořekla, zaslechla jsem psí štěkot. Znělo to jakoby od sousedů. Po chvíli mi ale došlo, že ti psa nemají.

Pomohl mi překonat bolest

Lehla jsem si na zem. Cítila jsem energii, která mě uklidňovala. Spala jsem celou noc na zemi a přála si, aby to nikdy neskončilo. I když jsem večer dveře na balkon zavírala, ráno byly otevřené dokořán. Myslím si, že právě jimi se Ferda vydal na druhý břeh.

Nikdy na něj nezapomenu. Díky jeho poslednímu rozloučení jsem se s jeho ztrátou snáze smířila.

Jarka T. (56), Příbram