Větší hrůza než smrt vlastního dítěte už neexistuje. Život docela ztratí smysl a vy chcete také zemřít. Jenže vám chybí odvaha a musíte žít dál.

Sousedka mě chytla kolem ramen a snaží se mě potěšit tvrzením, že Hanička měla hezký pohřeb. Jak tohle může někdo říct? Jak může být pohřeb hezký? Je to přece děsivý zážitek. Pro mě to tedy byl, i přesto, že jsme už dávno dopředu věděli, že to takto skončí.

Ale člověk přece pořád doufá a čeká na zázrak. Zvlášť když mé Haničce bylo teprve dvaadvacet.

Byla pilná a houževnatá

Moje dcera Hana byla už od útlého dětství velmi nadané dítě. Na co sáhla, to jí šlo. Nejenže se dobře učila, hrála moc hezky na housle. Dokázala mně i sobě ušít takkové kousky, že si všichni mysleli, že je máme z módního salonu.

Ale ze všeho nejradši měla Hanička sport. Hrála tenis, volejbal, a hlavně hokej.

Křehká jen navenek

Na hokejistku by moji dceru nikdo netipoval. Vypadala velmi křehce a zranitelně. Jenže ona byla velmi houževnatá a hned tak nic nevzdávala. Na ledě se z ní stala vždy obávaná bojovnice, která nedovolila protihráčkám přiblížit se k brance.

Byla úspěšná a nebylo to zadarmo. Byla k sobě přísná. Právě tato její povaha jí nakonec pomohla prodloužit si pobyt na světě o pár měsíců. Otázka je, zda to bylo dobře.

Náhlý kolaps

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Ve druhé třetině hokejového zápasu. Hana statečně hájila obranné pásmo. Náhle se však sama od sebe, aniž by ji někdo atakoval, složila k zemi. A zůstala ležet na ledové ploše.

Odnesli ji na nosítkách a nastalo neuvěřitelné kolečko vyšetření. Na jeho konci byla krutá diagnóza. Rychle postupující rakovina.

Byla to výzva

Neměla jsem daleko ke kolapsu a myslela jsem, že se Hana zhroutí. Ta ale, tak jak byla zvyklá, se k problému postavila čelem. Rakovinu vzala jako výzvu, se kterou je třeba se poprat. Začala se léčit a přitom se snažila dál žít pokud možno normálním životem.

I přes veškerou snahu jí ale síly rychle ubývaly. Když už nedokázala stát na bruslích, chodila spoluhráčky povzbuzovat aspoň na střídačku.

Do všeho šla naplno

Do poslední chvíle také nevzdávala studium na vysoké škole. Zpočátku chodila na přenášky s holí a holou hlavou po chemoterapii. Potom chodila na výuku on line z domova. Byla vážně neskutečně statečná.

Nemoc ji ale stejně doběhla a donutila ji lehnout si do nemocniční postele. Tam napojená na hadičky a různé přístroje pomalu umírala.

Neboj se, mami

Rvalo mi to srdce, když jsem viděla, jak dcera trpí. I mě napadla velice zlá myšlenka, že by bylo možná lepší, kdyby byl už konec. Konec dceřina utrpení. Hana mě přitom neustále ubezpečovala, že to nevzdává. „Neboj se, mami.

Nevyhraju válku, ale nějakou tu bitvu ještě zvládnu,“ říkala mi, když ležela v posteli drobná jako mimino, skoro průsvitná. Chtělo se mi umřít spolu s ní. Když pustila mou ruku a definitivně odešla, na chvíli se mi ulevilo. Pak ale následoval ten nepopsatelný hrůzný stav, který trvá dodnes.

Irena D. (56), České Budějovice