Je to už mnoho let, ale já na to nemůžu pořád zapomenout. Nezapomenu asi nikdy. A hlavně nedokážu odpustit.
Bylo mi devatenáct, když nám bratr Josef přivedl ukázat svou dívku Milenu. Byla jen o tři roky starší a hned jsme se dost skamarádili. To ona mě naučila dobře se oblékat, líčit se, nebát se lidí a věřit si.
Než jsem Milenu poznala, byla jsem dost plachá, taková šedá myška bez sebedůvěry a vlastního názoru. Holka z vesnice. Milena byla městské dítě a nebála se života.
Dvě mámy
Milena se s Josefem vzali a narodila se jim krásná holčička. Ani já nezůstala pozadu. Našla jsem si celkem prima chlapíka, brzy se vdala a porodila rychle po sobě dva kluky jako buky. Byly to tehdy veselé časy.
My s bráchou jsme se měli moc rádi a také naše rodiny se tehdy dost intenzivně přátelily. Trávili jsme spolu Vánoce, jezdili na společné dovolené, užívali si spoustu legrace.
Byli jsme všichni tehdy tak šťastní, že nás vůbec nenapadlo, že by to někdy mohlo skončit.
Strašlivá zrada
Nikdy jí ani na mysl nepřišlo, že by jí mohl být nevěrný, natož aby navázal vážný vztah s jinou ženou. Ale bylo to tak. Zatímco naše děti rostly a na našich tvářích se už objevovaly první vrásky. Josef si našel mnohem mladší přítelkyni.
Nikdo jsme o tom neměli ani tušení. Svou roli vzorného otce dokázal hrát do poslední chvíle. Než to všechno prasklo. Josefova milenka otěhotněla a on musel konečně s pravdou ven.
Řešil to divoce
Bratr si rozhodně žádné servítky nebral. Postavil moji švagrovou před hotovou věc. Jejich dceři už bylo 19, a Josef se proto rozhodl vyřešit celou věc rozvodem. Nikoho se na nic neptal, s nikým se o ničem neporadil.
Šel si jen tvrdě za svým, bez ohledu na následky. Milena a její reakce na tu nepochopitelnou zprávu ho vůbec nezajímaly.
Zhroutila se
Volala mi v noci, naprosto zoufalá. Vzala jsem si taxi a hned za ní jela. Seděla zhroucená v kuchyni a plakala. Nebyla vůbec k utišení. Těžko jsem hledala slova, jak zmírnit ten žal. Nezbývalo než ji držet za ruku a občas přitisknout do náruče.
Co víc jsem jí mohla nabídnout? Měla jsem ale děsný vztek na bratra. Na jeho necitlivost, na to mnohaleté podvádění, lhaní.
Mě ignoroval
Rozhodla jsem se, že si promluvím s bratrem. Doufala jsem, že celou situaci ještě nějak dokáže chlapsky řešit. Nemělo to ale cenu. Byl rozhodnutý od Mileny odejít. Tvrdil mi, že poznal největší lásku svého života a chce svůj život strávit s ní.
Milena ho už vůbec nezajímala. Dával jí jasně najevo, že ji vlastně nemiluje už hodně dlouho. Nebral ohledy ani na svou dceru. Byla sice už dospělá, ale přesto těžce nesla otcovu zradu. Žila ještě doma s rodiči a najednou se jí zhroutily mnohé její jistoty. Chodila plakat ke mně, protože před mámou se snažila hrát si na statečnou.
Jen se trápila
Mileně se zcela zhroutil svět. Marně jsem se snažila přimět ji, aby se od životního zklamání nějak odpoutala, vždyť život má i hezké stránky, domlouvala jsem jí. Ať si najde nějaké koníčky.
Snažila jsem se ji vždy koncem týdne po práci vytáhnou do kina nebo do divadla, na skleničku a o víkendu s mojí rodinou na výlet.
I ona přece měla dceru, která se sice brzy po rozvodu odstěhovala na koleje, protože začala studovat vysokou školu, ale mámu neopouštěla.
Vídala ho denně
Ale nic nepomáhalo. Milena se propadala stále hlouběji do svých depresí. Napomáhal tomu i fakt, že denně musela potkávat mého bratra s jeho novou rodinou, bydleli totiž nedaleko a vyhnout se jim prostě nedalo. Bylo to naprosto nevkusné.
Jako kdyby to brácha snad dělal schválně. Josef se naparoval vedle mladé holky a kočárku jako krocan. Úplně jsem ho v té chvíli nenáviděla.
Moc nepomohl
Nakonec jsem ji přinutila, aby šla k psychiatrovi, protože začala trpět depresemi, nemohla spát ani jíst, ztrácela se mi před očima.
Chodila na psychoterapii, ale byl to běh na dlouhou trať, znovu upadala do stavů beznaděje, poraženecké nálady vítězily nad hrstmi prášků. Tehdy jsem vůbec netušila, že si Milena ty prášky na spaní tajně schovávala.
A jednou odjela na chalupu, prý že potřebuje být pár dní sama, utřídit si myšlenky, projít se přírodou. Byla jsem ráda, že je v tak pozitivní náladě. Těšila jsem se, že načerpá novou sílu mezi rozkvetlými stromy. Domluvily jsme se, že tam za ní o víkendu na chalupu všichni dorazíme.
Neozývala se
Když jsem ale v pátek večer přijela s rodinou na chalupu, Milena tam nebyla. Nic nenaznačovalo ani to, že by tam předtím byla. Po marných telefonátech jsem dostala strach a rychle jsme jeli zase zpátky domů. Tedy spíš k Mileně do bytu.
Museli jsme přivolat policii, aby nám otevřela dveře. Milenu jsme našli v posteli. Musela zemřít už před několika dny. Předávkovala se prášky. Na ten hrůzný zážitek do smrti
nezapomenu.
S bratrem nemluvím
S bratrem jsem přerušila styky. Nešel totiž ani Mileně na pohřeb, se svojí vlastní dcerou se prakticky nestýká a žije jen pro svou novou rodinu. Nedokážu mu odpustit, že mé švagrové tak ublížil a dohnal ji až k sebevraždě.
Možná je to přehnané, ale nemůžu si pomoci. Navíc mě stále pronásleduje otázka: Mohla jsem Milenině smrti nějak zabránit? Udělala jsem dost pro to, abych jí pomohla? Jak to, že jsem nepoznala, co chce udělat? Lze to vůbec poznat?
Petra S. (58), Ostrava
