Moje babička byla kouzelná bytost s velkým srdcem a otevřenou náručí. Zklamala jsem ji ve chvíli, kdy mě nejvíc potřebovala…

Celý život bydlela na venkově v malém domku. Byla vždy usměvavá, říkala nám ,,koťátka“, napekla spoustu dobrot a hrála si s námi. Také pro nás vymýšlela výpravy za pokladem. S babičkou zkrátka nebyla nuda.

Ale jak jsme dospívali, návštěvy u ní se časem smrskly jen na její narozeniny, svátek anebo Vánoce.

Kam s babičkou?

Protože už babičce bylo téměř devadesát let, jednoho dne přišla zpráva, že na tom není zdravotně dobře a že ji museli převézt do místní „eldéenky“ velmi špatné pověsti. Když jsem tam za ní přijela, babička mě vzala za ruku a roztřeseným hlasem prosila: „Koťátko, vezmi si mě k sobě, já tu nechci umřít!“

Rozpačitě jsem odpověděla, ať se nebojí, že to nějak zařídím. Doma jsme to s manželem probírali skoro měsíc. Netušili jsme, jak je i tato krátká doba pro starého člověka dlouhá. Váhali jsme, protože to byl velký zásah do našeho soukromí a časových možností.

Už bylo pozdě

Nakonec jsme se rozhodli, že to uděláme, vždyť si to babička zaslouží. Sedli jsme do auta a vyrazili pro ni. Dokonce jsme se na ni i těšili. Hned mezi dveřmi nás ale sestra uzemnila. Oznámila nám, že babička před necelou hodinou zemřela.

Bylo mi to nekonečně líto, že jsem jí její poslední přáni nedokázala splnit, že jsem se nerozhodla okamžitě. Že jsem ji ve chvíli, když mě o to žádala, neobjala a neřekla jí, že to je skvělý nápad a že si ji hned beru domů.

Manžel mě utěšoval, že je zbytečné mučit se takovými výčitkami svědomí. Ale mě to mrzí dodnes, že jsem babičce dostatečně nevrátila všechnu lásku, kterou nás zahrnovala. Často k ní tiše promlouvám a prosím ji za odpuštění. A dětem i vnukům o ní nepřestávám vyprávět!

Dana (66), Zlín