Vždycky jsem věřila, že láska dokáže vyléčit cokoliv. Když se dostala moje vnučka do problémů a lékaři nad ní lámali hůl, vzala jsem si ji do péče já.

Krátce po základní škole se u mé vnučky projevila psychická nemoc, která ji dovedla až do léčebny. Vždycky se cítila být jiná. Byla příliš introvertní, jakoby v křeči, neuměla se projevovat před lidmi. Ale když si dala panáka, byla hned někým jiným.

Hlasy v hlavě

Pak dovedla komukoliv vpálit hodně nepříjemné věci. Jenže čím častěji popíjela a kouřila, tím silněji se jí v hlavě začínaly ozývat hlasy. A ty pak k ní nepřestávaly promlouvat ani ve střízlivém stavu. Verunka mi často o tom vyprávěla.

Říkala, že jí nejvíce rozumím já. Je pravda, že jsem ji hodně hlídala a do určité míry ji vychovávala. Vyprávěla mi, jak jednou měla pocit, že slyší bubny. Oblékla se, nikomu nic neřekla a vyrazila za jejich zvukem.

Nakonec to dopadlo tak, že ji moje snacha a syn celou noc hledali a našli dvacet kilometrů od domova. Odvezli ji rovnou do psychiatrické léčebny, protože byla mimo sebe. Tam jí diagnostikovali schizofrenii.

Musela brát léky

Když se začala vracet do normálu, pochopili jsme, co se vlastně stalo, a že bude hodně obtížné dostat ji zase zpět „do její kůže“. Brala léky. Tehdy jsem si chtěla Verunku vzít k sobě. Aby ty prášky nejedla.

Jenže ona nebyla plnoletá a já nezmohla nic proti vůli její matky – mé snachy. Věřila jsem tomu, že bych jí dokázala pomoct.

Chtěla dítě za každou cenu

Pět let Verunka celkem normálně fungovala. Jenže pak si najednou umanula, že chce dítě, a to musela vysadit předepsané léky. Což udělala. Paradoxně se začala cítit báječně, měla pocit, že jí narostla křídla.

Jenže netušila, že je to proto, že ji postihl druhý atak této zákeřné nemoci. Přítele neměla, ale byla posedlá tím, že chce dítě za každou cenu. Spala s kdekým. Tahala si chlapy z hospody domů.

Vyrazily jsme spolu na venkov

Syn i snacha nad Verunkou zlomili hůl. Jenže já přece musela zakročit. Mně nebylo jedno, jak moje vnučka dopadne. A tak jsem začala jednat. Nastěhovala jsem si ji domů a začala se jí věnovat.

Navázala jsem na naše procházky podél řeky, krmení labutí, na vyprávění si před spaním. Vyrazily jsme spolu na hory ke kamarádce, která měla farmu a kozy. Hodně koz. A příroda sama zasáhla. Verunce se tam zalíbilo, vždycky tíhla k přírodě.

Našla smysl života

Moje prosby byly vyslyšeny. Strávily jsme na kozí farmě u kamarádky celý dlouhý rok života. Ale vyplatilo se to. Potkala tam Jardu, obyčejného kluka z vesnice. Zakoukali se do sebe, a tak tam už Verunka zůstala.

Dnes mají své velké hospodářství, vstávají ve čtyři ráno a starají se nejen o zvířata, ale také o své dvě děti.

Mám to tam moc ráda

Verunka do města nejezdí, rodičům nepíše, jediný, kdo tam za ní jezdí, jsem jenom já. Je to odměna za to, co jsem pro ni udělala. Trávím tam každý rok celé léto a jen nerada se vracím zpátky do města.

Když odjíždím, Verunka mi vždycky říká, že můj domov je u nich a její děti, že svou babičku, i když jsem správně jejich prabába, milují a potřebují každý den. Říkám si, že se tam určitě jednou přestěhuji. A protože už nejsem nejmladší, bude to už asi brzy.

Koneckonců si ani neumím představit lepší místo, kde bych chtěla strávit zbytek života. A to, že to bude mezi milými lidmi, je bonus.

Kateřina V. (70), jižní Morava