S Jardou to nebyla láska na první pohled, sbližovali jsme se dlouho a nešlo nám to. Vlastně se to učíme celý život.

Jarda byl kamarád jednoho z mých kolegů z práce, občas se u něho v naší kanceláři zastavil, aby si popovídal, anebo ho vytáhl na pivo. No a časem chodil spíš za mnou než za kámošem.

Jednoho dne mi pošeptal tak, aby to nikdo neslyšel – ale slyšeli to všichni – že by mě rád pozval někam, kde to má rád. Vyjeli jsme z města, zastavili v lese, vedl mě kamsi až doprostřed, k roubené výletní restauraci.

Seděli jsme pod rozložitým kaštanem a do vína nám z jeho koruny padaly bílé kvítky. Tolik romantiky! Vzápětí jako by mi vylil na hlavu kýbl ledové vody. Řekl, že je ženatý. Ochladla jsem a zvedla se k odchodu. V autě mě ubezpečil, že už dávno požádal o rozvod a že se to řeší.

Divné řeči

„Ženatý chlap!“ lomila rukama moje máma. „Je ti skoro pětatřicet, máš nejvyšší čas na dítě, a chceš si ničit život se ženatým?“ lamentovala. Jenomže i k mému úžasu se ukázalo, že Jarda mluví pravdu, skutečně se rozváděl. Spadl mi kámen ze srdce, ale další kamínky zůstaly.

Býval mrzutý a bez nálady, to až později jsem pochopila, že když se lidé rozvádějí, zpravidla nesrší optimismem. U soudu se pralo špinavé prádlo, se ženou si vyčítali kdeco, přetahovali se o dcerku, nebylo mu do žertování. A vedl divné řeči, které mě lekaly. Nejhůř se choval ve společnosti svých kamarádů.

„Ženskou už si nepustím přes práh,“ slíbil jim. Následoval řehot, až se hospoda třásla, hromadný souhlas a gratulace ke skvělému rozhodnutí. Že stojím opodál s vytřeštěnýma očima plnýma slz, to mu bylo fuk. Ani si nevšiml, že jsem odtud utekla. Druhý den se přišel omluvit.

Už se nevracej

Někdy v té době jsem slavila narozeniny. Přinesl povadlou kytku a tvářil se jako vzteklý pes. Když byla oslava v nejlepším, zatáhl mě do chodby a povídá, že si radši půjde domů lehnout, protože má za sebou děsný týden a tady je akorát tak nuda.

Div to se mnou neseklo. Takhle si, panáčku, představuješ oslavu narozenin? „Běž a už se nevracej,“ zasyčela jsem a zabouchla dveře za jeho udiveným obličejem. Uběhlo čtrnáct dní, byly k nepřežití.

Pochopila jsem, že mi schází dokonce i ty jeho chyby a nedostatky. Když jsem ho pak jednou večer našla sedět přede dveřmi, povídám: „Nemůžu bez tebe žít, ani bez těch tvých záporných vlastností.“

Radka (65), Karviná