Můj život nebyl zrovna růžový. Už to bylo pár let, co jsem se rozešla s partnerem, se kterým jsem byla deset let. On chtěl ještě děti, ale já už ne.
Nejsem fanouškem umělých oplodnění ani toho, když si ženy, které by už mohly být babičky, pořizují děti. Přijde mi to proti přírodě. S prvním manželem jsem kdysi miminko čekala. Byl to ale agresivní alkoholik a v těhotenství mě zbil tak, že jsem potratila.
Rozvedli jsme se a já si pak dlouho nechtěla muže připustit k tělu, protože jsem se nemohla vyrovnat se ztrátou dítěte. Když jsem se pak skoro ve čtyřiceti seznámila s Petrem, myslela jsem, že to je ten pravý a že už spolu zůstaneme. Na začátku tvrdil, že sice jedno dítě asi má, ale vlastně ho nikdy neviděl.
Děti nechtěl
Jeho bývalá holka Lucie, se kterou krátce chodil, mu jednoho dne zavolala z neznámého čísla a sdělila mu, že se jim narodil syn. Protože ji neviděl už více než půl roku, byl patřičně zaskočen.
„Buď mi budeš platit výživné a já tě uvedu do rodného listu, nebo kluka neuvidíš,“ řekla mu tehdy. Samozřejmě že jeho reakce byla, že chce mít jistotu, že kluk je jeho. Nato ona pověsila telefon.
Ten od té doby byl nedostupný a Petrovi se už nepodařilo Lucii vypátrat. „Takže já mám možná syna, ale jistý si být nemohu,“ řekl tehdy s tím, že to pro něj je natolik citlivé téma, že se rozhodl, že už raději děti nechce.
Stal se brzy tátou
Docela jsem mu rozuměla. Oba jsme svým způsobem přišli o dítě. Časem o dětech mluvit ale začal. Jeden čas jsme se dokonce dohodli, že vysadím prášky a uvidíme. Ani po třech letech se to nepovedlo a umělé oplodnění jsem odmítla. Stejně mi začínal přechod.
Rozešli jsme se, tedy on se mnou, a ani ne po roce se mu narodilo dítě s kolegyní. Po našem rozchodu jsem si pronajala malý, ale moc hezký světlý byt a pomalu se vzpamatovávala ze zklamání.
Drsně se mě zbavil
Nutno říci, že jsem se trápila dlouhé tři roky. První jsem probrečela, druhý, když jsem zjistila, že má dítě, jsem byla zaslepená vzteky a nenávistí a teprve třetí rok jsem pomalu začala přijímat fakt, že už patrně zůstanu sama.
Vtom přišla další rána, když jsem dostala výpověď ze „svého bytečku“. Zrovna když jsem si začala říkat, že snad bude konečně lépe.
Nový majitel domu si totiž spočítal, že za byty v centru města může dostat mnohem víc, než kolik jsme platili podle stávajících smluv. Nájem byl výjimečně levný, proto jsem si ho také mohla dovolit.
Nebudu popisovat drsné metody, kterými se nechtěných nájemníků zbavil, ale zvládl to v rekordním čase. Stála jsem najednou před téměř neřešitelným problémem. Kam půjdu?
Osud mi obrátil život?
Můj plat totiž za moc nestál. A tak nabízené byty byly nad mé možnosti. Celý život jsem dělala v hotelnictví. Prošla jsem prakticky všemi možnými pozicemi.
Když jsem tak seděla nad počítačem, uhodil mě do očí inzerát, ve kterém hledali recepční do horského střediska i s možností ubytování. Už za dva dny jsem jela na pohovor a přijali mě jako recepční. Během týdne jsem se přestěhovala na hory.
Vždy jsem je milovala. Jen Petr byl spíš plážový typ, a tak jsme jezdili k moři. Vlastně jsem si uvědomila, že jsem se až doteď vždy někomu podřizovala a brala ohledy víc na druhé než na sebe.
Chtěla jsem změnu
Popravdě ani nevím, kde se ve mně najednou vzala ta odvaha a chuť vše změnit. Snad to byl osud. Hotel měl dependance pro zaměstnance, kousek od hotelu. Dostala jsem k dispozici moc hezky vybavený, velký pokoj. Kuchyň byla společná, ale využívala jsem ji jen málo.
Veškeré jídlo jsem totiž měla v hotelu, tak nač utrácet zbytečně peníze? V recepci mě zaškolovala paní jen o něco mladší než já. Byla jsem ráda, že tu nejsou jen samí mlaďoši. „Neboj, v našem věku nás tu je dost! Bude se ti tu líbit!“ slibovala a mrkla na mě.
Zabydlela jsem se
Hned o víkendu mě vytáhla mezi své přátele. „Říkáme si Spolek padlých holek,“ vítaly mě naše vrstevnice s úsměvem. A opravdu jsem hned zapadla. Chodily jsme společně na túry, lyžovat, tancovat a občas jsme vyrazily do nížin i za kulturou. Konečně jsem našla své místo!
Blanka S. (58), Krkonoše
