Mysleli jsme, že si kdovíjak nepomůžeme, když si naše dvě rodiny pořídí dohromady jeden automobil. To jsme se ale pořádně mýlili…

Nebyli jsme zrovna dvakrát zámožní, stejně jako rodina mého bratra, která obývala druhou polovinu našeho dvojdomku. Ne, že bychom počítali každou korunu ale na pořízení slušného auta ani jedna rodina neměla dost peněz.

Takže můj bratr přišel s nápadem, že si pěkný vůz, nejlépe kombík, koupíme dohromady, budeme se o něj dělit, budeme se o něj společně starat… Zkrátka vypadalo to na samé výhody. I tak jsme si ale nemohli vzít úplně nový vůz, navštívili jsme tedy autobazar.

Výhodná koupě

Ještě dnes si živě vybavuji tvář toho chlápka, který nám šest let starou škodovku vnucoval. Výhodná koupě, nádherná výbava, úžasná motorizace, zachovalý stav, zkrátka vypadalo to, že máme neuvěřitelnou kliku a tohle auto nás poveze jedině za štěstím.

Z bazaru nás pro začátek vezl můj manžel, který vlastnil řidičský průkaz už řadu let, ale jelikož neměl možnost řídit, na tuhle chvíli se znovu odpovědně připravoval v autoškole, zaplatil si kondiční jízdy.

Přesto ta jeho první cesta z autobazaru nebyla zrovna dvakrát jistá… Jednou jsme dokonce jeli na červenou, kterou v nervovém vypětí můj Mirek přehlédl. Auto přijíždějící zprava kolem nás prosvištělo hodně těsně a my slyšeli jeho vzdalující se troubení.

První pokuta

Další řidič v pořadí byl můj bratr a ten se hnal k volantu hned v sobotu, když jsme si měli udělat výlet. Hned při sjezdu z dálnice nás ale zastavila policie a dostali jsme pěkně mastnou pokutu za sjeté pneumatiky.

Bratr pokutu zaplatil, ale můj muž mu hned polovinu částky dal. V tomhle případě jsme nesli vinu jaksi všichni, to bylo každému jasné.

Ale když jsme nabourali, tedy když naboural můj bratr na parkovišti do naleštěného mercedesu, to už byla trochu jiná kategorie. Ten Němec v mercedesu se ani moc nerozčiloval. Zavolal policii a pak svoji pojišťovnu.

Výlet na Křivoklát jsme si tenkrát opravdu neužili. Chtěli jsme to za čtrnáct dní napravit cestou za nákupy do Prahy.

Napálili nás?

Po dvaceti kilometrech nás opět zastavila policie, protože nám nesvítilo jedno světlo. A můj Miroslav se s mým bratrem Václavem začali hádat, kdo že měl světla před jízdou zkontrolovat.

Nakonec společnými silami dokázali žárovku vyměnit a jelo se dál… Tedy ne moc daleko, za chvíli se z motoru začaly ozývat divné zvuky.

Hned jsme zajeli k nejbližší pumpě a tam narazili na pána, který se dušoval, že tohle je sice závada, ale do Prahy a domů s tím ještě dojedeme. Ale když koukal do motoru, kroutil hlavou a obracel oči v sloup.

Když jsme mu řekli že máme auto z bazaru, jen pokrčil rameny a řekl, že jsme pěkně naletěli. V Praze jsme toho tenkrát moc nepořídili. Ve vzduchu se vznášelo mnoho otázek. A především jedna − kde vezmeme na opravu auta.

Rozhodli jsme, že vyrazíme v prvé řadě do bazaru a budeme auto reklamovat. To se také stalo, ale odtamtud se vrátili s nepořízenou. Majitel autobazaru byl na podobné situace zvyklý a dokonale připravený.

Začal mávat smlouvou, vykřikoval něco o paragrafech, zkrátka byl agresivní a Mirek s Vaškem na něho neměli. Že bychom auto do bazaru vrátili, to vůbec nepřipadalo v úvahu.

Raději pěšky

Auto se dalo na dvůr, přikrylo plachtou a přestalo se o něm mluvit. Najednou se z něho stal jakýsi černý Petr, nikdo se za volant nehrnul. Po měsíci se ale Mirek vzchopil a s autem zajel do servisu.

Z částky, na kterou odhadli opravu auta, se mu udělalo špatně a raději se vrátil pěšky. Pro auto zaparkované před autoservisem pak šel potají Václav. Máme dát za opravu auta skoro padesát tisíc, když ani nevíme, co tomu vozu ještě dalšího chybí?

Vůbec se nám nechtělo takhle bezhlavě investovat. Všichni jsme se shodli, že budeme raději chodit dál pěšky, než abychom se vztekali a nervovali provozováním toho vehiklu.

„Prodáme to a za ty peníze si můžeme užít jednu společnou dovolenou, co říkáte?“ To vymyslela bratrova žena. O ní jsem tedy nikdy neměla valné mínění, pokud jde o její zdravý rozum, ale tenhle nápad vypadal docela zajímavě.

Prodáno!

S ohledem na to, co nás v tomhle autě všechno potkalo, se prodej jevil jako jediné východisko. Nepřicházelo v úvahu, že bychom auto prodali přes bazar, o tom se ani nesmělo mluvit, nehodlali jsme podruhé nalítnout. Dali jsme inzerát a chodili k nám zájemci.

O původní ceně nemohlo být řeči, ale když konečně přišel nějaký pán a nabídl nám 55 000 Kč, oddechli jsme si. Na společnou dovolenou do Chorvatska jely naše dvě rodiny autobusem a bylo nám hezky, svobodně, starosti s dopravou jsme nechali na cestovní kanceláři.

Už při cestě tam jsme se všichni s úlevou opili. To bychom si během jízdy vlastním vozem určitě dovolit nemohli. Celý pobyt jsme strávili úvahami o tom, jak je výhodné nemít vlastní auto a myslíme si to dodnes. Od té doby je soužití našich dvou rodin opět bez mráčku.

Jaroslava (62), Brno