Není tak těžké šlápnout vedle. Mnohem těžší je ale si to přiznat. Když to člověk dokáže, měl by určitě dostat druhou šanci.
Letadlo hladce vystoupalo nad ranvej a já i Eliška jsme ulehčeně polkly. Usmála jsem se. Je po mně, také nesnáší cesty letadlem. Bojí se stísněného prostoru, bojí se letu samotného… Ale na naši společnou dovolenou na Maledivy to ani jinak nešlo.
Však to přežijeme, snažila jsem se ji uklidnit. Vždyť už jsme toho spolu tolik zažily. A mnohem, mnohem horšího, než je několikahodinový let na dovolenou. Nerado se na to vzpomíná. Bylo to náročné a občas dost zlé. Ale teď už snad bude vše v klidu.
Rozvod byl první impulz
Eliška nebyla nikdy zrovna andílek. Odmalička to bylo divoké a trochu vzpurné dítě. Ale nebylo to zase tak hrozné. Eliška se dobře učila a byla v rámci možností i dost poslušná. Vše se ale definitivně pokazilo až poté, co jsme se s manželem rozvedli.
Náš vztah byl evidentně jeden velký omyl. Po rozvodu manžel odešel ke své nové rodině a já zůstala sama s dospívající dcerou. Situace se mi ale brzy vymkla z rukou. Byla jsem tehdy zcela paralyzovaná zradou manžela.
Litovala jsem sama sebe a moc si nevšímala toho, co dělá Eliška. Když se začala potulovat a chodit domů čím dál tím méně a pozdě v noci, začaly mezi námi velké konflikty.
Práskla dveřmi a odešla
Po jedné takové prudké hádce se dcera sbalila, práskla dveřmi a zmizela. Ne na noc, ne na týden, ale hned na několik let. Nebyla šance, jak ji najít. I když jsem se o to všemožně snažila. Pálila za sebou všechny mosty.
A to tak šikovně, že nezanechala žádnou stopu. Co jsem měla ddělat? Nemohla jsem vůbec nic. Byla už plnoletá, nemohla jsem ji nechat hledat policií. Měla přece právo žít si svůj život. Neuspěl však ani soukromý detektiv, kterého jsem si ze zoufalství najala.
Eliška byla bůhví kde a já o ní vůbec nevěděla celých osm let. Co dělá, jak se má, jestli vůbec žije… Bylo to doslova k zbláznění. Ten strach, ta nejistota mě doslova ničily.
Jedna smska vše změnila
Když mi pípnul mobil, nejprve jsem tomu ani nechtěla věřit, že mi skutečně píše moje dcera. Zpráva nebyla moc dlouhá, ale vyplývalo z ní, že by se se mnou Eliška ráda sešla. Zmocnily se mě smíšené pocity. Velký nával radosti, a zároveň obavy.
Jaká asi dnes moje dcera je
Hlavou se mi hned začaly honit myšlenky. Co chce? Jaká dnes je? Jak se k ní mám vlastně chovat? Jak budu reagovat na případné Jobovy zprávy? Určitě má pro mě nějakou „jobovku“ připravenou. Kde byla těch osm let? Na schůzku jsem ale samozřejmě přikývla.
Tak dlouho jsem snila o tom, že se zase potkám se svou dcerou. Tak moc jsem toužila ji obejmout. Celá rozklepaná jsem se tedy vydala na naši schůzku.Přišla na ni dospělá, mladá žena, kterou bych ani nepoznala. Byla jsem nadšená.
A na druhé straně trochu zklamaná. Eliška byla na mě příliš odtažitá a studená.
Řekla mi úplně všechno
Po naší první, poněkud rozpačité schůzce jsme se znovu setkaly u Elišky v bytě. V malé, útulné garsonce. Byla na ni moc pyšná, stejně jako na to, že má nyní dobré zaměstnání u jedné kosmetické firmy. Jezdí prý často do zahraničí, kam před lety odjela.
Byla tam tři roky a konečně se dokázala postavit zpátky na vlastní nohy. Řekla mi o sobě úplně všechno.
Žila na ulici jako bezdomovec
Jednu dobu totiž žila dost hrozným životem. Přiznala i to, že po svém útěku z domu skončila na ulici. Spala v parcích, na nádražích. Občas si něco ukradla k jídlu. A také to, že se tehdy nějaký čas živila prostitucí. Byla jsem z toho úplně hotová.
Moje holčička, moje milovaná dcera byla prostitutka! Bylo mi z toho zle. S tím se asi nikdy nesmířím.
Přiznat se je správné
Takové věci se matce těžko poslouchají. A mě vážně její pravdy dost zničily. Ale přesto obdivuju Eliščinu odvahu, se kterou mi všechno řekla. Dělala sice hrozné věci, ale určitě pro ni nebylo snadné si to přiznat a pak se s tím svěřit ještě mně.
Rozhodně nás to nerozdělilo. Naopak.
Chvíli nám to trvalo
Její otevřenost, která mě poněkud děsila, mě nakonec také dojala a pomohla mi pochopit její duši. Chvíli to trvalo, než jsme k sobě našly cestu. Dobrý začátek byl už ten, že jsem dceři nic nevyčítala. Nechtěla jsem ji zase odradit.
Nechtěla jsem ji znovu ztratit. Bála jsem se, že zase odejde. Přesto, nevyčítat těch dlouhých osm let bylo jedno, ale překousnout všechno, co dcera během té doby dělala, bylo druhé. A bylo to hrozně těžké.
Našly jsme cestu zpět
Nakonec jsem ale pochopila, že je možné udělat i hroznou životní chybu, a přesto mít možnost druhé šance, kdy člověk své chyby napraví. Důležité je umět se z chyb poučit a zkusit to znovu. Dceři jsem odpustila a náš restart začíná na společné dovolené snů.
Tahle dovolená nás sice přijde draho, ale rozhodně se nám vyplatí. Moc ji potřebujeme. Dvě dospělé ženy, které dokázaly pochopit jedna druhou. Co víc si přát? Doufám, že už to tak bude napořád. Už tomu začínám věřit.
Milena H. (58), Plzeň
