Po letech jsem jela vlakem. Hned při první jízdě jsem přejela stanici, ve které jsem měla vystupovat, což se mi stalo osudným.

Když jsme se s Vladimírem rozvedli, prosadil si, že si auto ponechá. Naštěstí jsem to měla jak do práce, tak i do obchodu jen kousek, takže jsem žádný hromadný dopravní prostředek nemusela zatím použít.

Jednoho dne jsem v supermarketu potkala svoji spolužačku a zároveň nejlepší kamarádku z dětství. Mezi řečí prohlásila, že mají s mužem chatu dvacet kilometrů odtud u jezera. „Nechceš v sobotu přijet? Bude tam i Jana s Dášou, uděláme si dámský mejdan.

Můžete tam všechny i přespat,“ nabídla mi Blanka. Na chatu bych musela jet vlakem. Třicet let jsem s ním nejela. „Snad do něj budu umět vůbec nastoupit,“ pomyslela jsem si a slíbila, že přijedu.

K večeru mi od Blanky přišla zpráva s informacemi, kdy mi jedou vlaky. „Přijedu odpoledne,“ odepsala jsem.

Na znamení

Moc jsem se na sobotu těšila. Nakoupila jsem nějaké dobroty a už po poledni seděla ve vlaku. Četla jsem si časopis, když jsem zaslechla název stanice, ve které jsem měla vystupovat.

Uklidila jsem si ho do tašky a čekala, až vlak zastaví, seděla jsem hned u dveří. Ten ale uháněl dál. Zoufale jsem se rozhlížela, zrovna šel kolem průvodčí, a tak jsem mu řekla, že jsem chtěla vystoupit.

„To jste měla, paní, včas stisknout tlačítko na dveřích nebo tady jsou další na těch madlech,“ ukázal na tyč. „Pokaždé to tu hlásí, že tahle zastávka je na znamení,“ dodal. „Tak to jsem přeslechla,“ pronesla jsem.

Dvě možnosti

Naproti dveřím se ozval nějaký muž. „Máte dvě možnosti, buďto vystoupit na další zastávce a vrátit se pěšky šest kilometrů, nebo jet na konečnou, počkat v kavárně, která je kousek od nádraží, a za hodinu a půl vám pojede vlak zpátky. Jen si pak nezapomeňte zmáčknout knoflík.“

Muž z vlaku

Jela jsem až na konečnou a zašla do té kavárny blízko nádraží. Dala jsem si kávu s dortíkem a napsala zprávu kamarádce. Asi za půl hodinky se tam objevil ten muž z vlaku. „Tak jsem tu taky.

Jel jsem za strýcem, ale sousedka mi řekla, že ho začal bolet zub, a tak se vydal na zubní pohotovost do sousedního města. Dokážu si představit, co je to bolavý zub, a nedivím se, že zapomněl, že jsem měl přijet,“ prohlásil. Objednal si kávu a přisedl si.

Slovo dalo slovo

Čekání na vlak nám rychle uběhlo, celou dobu jsme si povídali. Ludvík, jak se mi neznámý představil, mi navrhl, že bychom za týden mohli na nedalekou zříceninu hradu a potom k přehradě. Nebyla jsem proti.

Pak jsme vyráželi na společné víkendy a nyní jezdíme na výlety už pátým rokem jako manželé. Jaké štěstí, že jsem tehdy tlačítko „na znamení“ nezmáčkla.

Marie L. (64), Sokolov