Měly to být dva krásné domy, v nichž měly žít naše spokojené rodiny. Ale možná se příbuzní nikdy nemají pouštět do společných projektů.
Když jsem budoucího švagra poznala, líbil se mi. Byl to celkem švihák, byl výřečný a vtipný. A navíc měl Karel vysokou stavební školu, už skoro hotovou. Říkala jsem si, že ségra udělala terno a trochu jsem jí záviděla. Trochu dost…
Ale já jsem už měla Frantu, u kterého jsem tušila, že sice asi díru do světa neudělá, ale má dobré srdce.
Velký pozemek
A něco takového, abych sestře přebrala eventuálního ženicha a opustila Fandu, učitele z lidové školy umění, na to já jsem nikdy neměla povahu a mít nebudu. Dopadlo to, jak mělo. Když jsem měla po vysoké, František si mě vzal.
S dětmi jsme nespěchali, ale za tři roky se ukázalo, že ony věčně čekat s příchodem na svět nehodlají. Byla to rovnou dvojčata, jak jinak, než Adam a Eva. Už nás bylo dost na to, abychom se v paneláku ve dva plus jedna začali cítit stístněně.
Takže když mně a sestře prarodiče odkázali pozemek na kraji městečka, byli jsme plni smělých plánů. Pozemek byl dost velký i pro čtyři domy.
Začínáme!
Takže jsme si řekli, že postavíme dva domy pro nás se sestrou a dvě parcely prodáme. A jak co nejvíce ušetřit na vlastní stavbě? Zdálo se to být velmi logické − naše domy postaví Karel, který se sám nabídl.
Sice ještě žádný dům nepostavil, měl firmičku, která dělala po okolí výhradně rekonstrukce bytů a domů, a to s pomocí vždy jen nárazově sehnaných řemeslníků.
Jeho firma neměla příliš skvělé reference, lidi si často stěžovali, dvakrát to hnali až k soudu, ale Karel nám to vždy dokonale vysvětlil. Že je pravda na jeho straně, ani soud že to nevidí správně.
Navíc, že rekonstrukce, to je složitá věc, to je kolikrát mnohem složitější, než nějaká novostavba. Věřili jsme mu. Ostatně příbuznému má asi člověk tendenci spíš věřit.
Kromě toho, jak jsem už uvedla, Karel byl tak výřečný, že nás dovedl přesvědčit prakticky o všem. Tak po dvou letech čekání, než se konečně z pozemků díky změně územního plánu staly pozemky stavební, jsme šli do akce.
Pozemky se prodaly, se sestrou jsme dostaly dva miliony a řekly jsme si hurá, můžeme začít stavět naše domy!
Samé výmluvy
Jenomže náš jásot začal postupně slábnout. Tedy především můj a Franty. Nejdřív všechno vypadalo dobře. Vybudovaly se základy obou domů, pak začala růst hrubá stavba…
No, ale potom ten náš domeček nerostl takovým tempem, jako ten, co měl stát na pozemku sestry. Karel se vymlouval na materiál a subdodavatele, ale ti zřejmě v případě jejich domu dodávali všechno včas a vzorně. Peníze si od nás ale Karel vzal.
A my jsme byli tak důvěřiví, že jsme nad nějakou tou kvitancí obvykle mávli rukou. Najednou byl rozdíl mezi naší rozestavěnou budovou a vedlejším sestřiným domem tak velký, že už jsme se opravdu naštvali.
Ke všemu se na zdech naší stavby začaly objevovat praskliny a námi přivolaný polír, tedy člověk, co se zabýval stavebními dozory, konstatoval, že to vypadá na poddimenzované, špatně zhotovené, základy a že to bude muset vidět statik.
Znovu a pořádně
Jímala nás hrůza. A Karel zase začal se svými řečmi o tom, jak tomu ti druzí nerozumí. Když ovšem statik prohlásil, že se musí začít znovu a pořádně, byli jsme v šoku. Útočili jsme na švagra i sestru, ale ti s námi přestali mluvit. Co teď? Zažalovat Karla?
Vždyť jsme s ním ani neměli uzavřenou pořádnou smlouvu o dílo. Tedy nějaký papír o provedení práce jsme měli, ale právník říkal, že to můžeme rovnou vyhodit. Skoro všechny naše peníze na dům už Karel měl s tím, že to jsou nutné zálohy a kdesi cosi.
Neviděli jsme východisko. Švagr dělal uraženého a náš dům přestal stavět úplně. Nutno podotknout, že ani ten jejich nevypadal zrovna jako ze škatulky. Odborníci, které jsme si pozvali kvůli našemu domu, se ošklíbali, že to je hrůza.
Vypadal jako od nějakého zneuznaného architekta, který se rozhodl, že jeho dům bude mít úplně všechno, včetně cimbuří, věžiček a barokních sloupků. Jenomže nejenže to strašidelně vypadalo, kvalita práce stavebníků byla mizerná na první pohled.
Koneckonců jsme si mohli říct, že můžeme být rádi, že v něčem podobném nemusíme bydlet. Tak jsme udělali tlustou čáru za naším rozpočtem a řekli si, že končíme.
Na pozemek s rozestavěným domem jsme dali inzerát.Pán ho koupil za milion a půl, a to hlavně díky tomu, že pozemky šly tehdy s cenou rychle nahoru, základy a zdi musel kupec zbourat a nechat odvézt.
Dostala rozum?
Koupili jsme si větší byt a přece jen už se nám žilo lépe. Časem jsem vidinu domu oželela a řekla si, že jsou na světě důležitější věci, ale co mě opravdu začalo mrzet, bylo, že jsem s domem ztratila i svou sestru.
Jarka byla zcela pod Karlovým vlivem, přitom se mi vždycky zdála rozumná. Teď se snad urazila také a nebrala mi ani telefon. Možná jí to ten její prevít zakázal. Nestýká se s námi dokonce ani neteř. A k rodičům jezdí Jarka tajně, abychom se nepotkaly.
Trvá to už spoustu let. Nedávno jsem se od rodičů dozvěděla, že je u sestry rozvod na spadnutí. Snad už dostala rozum a možná se i začneme bavit. Je smutné, že vlastně něčí neštěstí by mi v tomto případě mohlo přinést štěstí.
Kdybych měla někomu radit, zda se má pustit do společného projektu se svým „novým“ příbuzným, určitě bych mu to rozmluvila. Jediný spolehlivý je ten, kterého znáte od dětství a víte, co od něj můžete nebo nemůžete čekat. Na švagry pozor!
Jana (58), střední Čechy
