Když někdo nasadí život pro druhého, je to ten nejkrásnější projev lidskosti. Naši Terezu zachránil právě jeden takový statečný hrdina.

Z ordinace vychází pan doktor. Mou dceru Terezu právě převážejí na nemocniční pokoj. „Bude v pořádku, nebojte se,“ uklidňuje mě lékař, když vidí můj vyděšený výraz. „Vzhledem k tomu, co se stalo, měla vaše dcera neuvěřitelné štěstí.

Za pár dní už bude líp.“ Vím, že měla obrovské štěstí a jsem za to vděčná. Přesto ji ale ještě čeká dlouhá cesta k uzdravení. A zjizvená tvář od popálenin jí možná zůstane navždy.

Osudová zatáčka

Tereza je dobrá, spolehlivá řidička, která už najezdila mnoho kilometrů. Bohužel tentokrát se v zatáčce potkala s jiným autem, které vyrazilo proti ní do protisměru a doslova ji smetlo do příkopu.

Navíc ten řidič darebák zcela bezohledně odjel, aniž by cokoli podnikl. Dceřino auto začalo hořet a ona byla v bezvědomí uvnitř. Naštěstí jel kolem mladík na kole. Neváhal ani vteřinu a dceru z hořícího vozu, prý doslova na poslední chvíli vytáhl.

Pak ještě zavolal pomoc, dceru probral z bezvědomí a pak sám zkolaboval. Při záchraně mé dcery totiž utrpěl dost ošklivé popáleniny. Nyní byl ve stejné nemocnici jako Tereza.

Byla to prý samozřejmost

Když se dcera trochu vzpamatovala z prvotního šoku, chtěla vidět svého zachránce. Posadila jsem ji do nemocničního vozíku a vydaly jsme se za ním na oddělení popálenin. Moc jsme z něho neviděli. Byl dost obvázaný.

Popálené měl především ruce, jak se s nimi dobýval do hořícího vozu, ale i obličej. Ovšem stačil nám jediný pohled do jeho velkých upřímných hnědých očí. Byl to srdečný a milý kluk. Když jsme mu s dcerou děkovaly, byl zjevně v rozpacích. Prý to byla naprostá samozřejmost.

Ještě mu ukradli kolo!

Ale všichni moc dobře víme, že mnoho lidí se takhle samozřejmě nezachová. A to ani nemluvím o tom, že u té nehody mé dcery se našel ještě někdo, kdo Ondrovi, tak se zachránce jmenoval, v nestřeženém okamžiku ukradl kolo, které tam leželo pohozené u krajnice.

Mohla jsem poděkovat

Ale něco zlého je také k něčemu dobré. Stále jsem cítila potřebu tomu mladíkovi nějak poděkovat za jeho odvážný čin. Domluvila jsem se tedy s manželem, a když se Ondra dostal z nejhoršího, koupili jsme mu nové, pěkné kolo. Měl ohromnou radost a my také.

V naší rodině jsme totiž všichni nadšení cyklisté, a tak jsme chápali Ondřejovu ztrátu kola jako velkou pohromu.

Něco zlého pro něco dobrého

To jsme ovšem ještě netušili, jak to všechno nakonec dopadne. Ondřej se s naší Terezkou v nemocnici skamarádil a začali se scházet i po propuštění do domácí péče. Ještě chvíli trvalo, než mohli konečně nasednout na svá kola a pořádně šlápnout do pedálů. Na kolech teď ale jezdí spolu na výlety.

Velké plány

A nejen to. Zanedlouho nás čeká svatba. A po ní svatební cesta na kolech. Kolikrát si říkám, že to byl prostě osud, že se to muselo stát, aby se ti dva v životě potkali.

Petra L. (51), Kladno