Marně jsem se snažil ten nádherný exemplář lapit. Když se v letadle strhla bouře, objevil se na mém okénku – a nakonec i na mém kufru.
Motýla jsem vyrušil na květině. Byl to nádherný exemplář rodu Morpho. Působil jako oživlý lesklý modrý safír. Zvedl se těžkopádně z květu, patrně přesycen nektarem, a zamířil prosekanou pastvinou směrem k řece.
Pro Čecha je brazilský prales jako jedna nekonečná botanická a zoologická zahrada. Stál jsem se síťkou v ruce uprostřed vymýceného pásu pralesa kdesi poblíž Río Negro. Tam dál byla už jen nekonečná Amazonka, valící své vody směrem k východu.
Motýla jsem neulovil. Nabral výšku a zmizel mi z dohledu v korunách stromů. Jako by jeho křídla rozvířila horký tetelící se vzduch nad mýtinou. Rovníková vzduchová peřina se najednou pohnula směrem k Atlantiku.
Dramatický let
Odlétal jsem příštího dne brzy ráno. Letadlo nemělo zpoždění a já zamířil na jeho palubě do brazilského Belému, který byl poslední stanicí před návratem do Evropy. Na letišti hlásili, že počasí je stabilní a vzletu letadla nic nebrání.
Velmi krátce po vzletu však začaly letadlem zmítat silné turbulence. Seděl jsem u okénka a pozoroval okolní oblaka. Vzpomněl jsem si, že tmavým, šedým mohutným mrakům jsme říkali ve škole při hodině zeměpisu kumulonimbus. Mně připomínaly obří hlávky květáku.
Na okénko letadla se přilepily první dešťové kapky. Turbulence způsobily, že letušky, pohybující se vždy s bravurní rovnováhou mezi sedadly, zakolísaly a pohlédly na sebe, jako by si předaly zprávu o nebezpečí, v němž jsme se právě ocitli.
Kde se tu vzal?
Letadlo vystoupalo nad mračna a nechalo pod sebou špatné počasí. Spatřil jsem několik blesků. Spojily na chvíli šedé mraky nasáklé dešťovou vodou. Výboj trval jen zlomek vteřiny. Tam dole se začali ženit všichni čerti!
Chtěl jsem zatáhnout roletu okénka, u něhož jsem seděl, když v tom se stalo cosi podivného. Na vnější stranu okna se přilepilo něco malého, modrého. Vypadalo to jako motýl, jehož jsem se snažil marně ulovit před několika hodinami než mi zmizel kamsi do oblak.
Pozoroval jsem teď jeho bezvládné tělíčko, přitisknuté k malému, kruhovému okénku vedle mého místa v letadle. Za chvíli pilot hlásil, že jdeme na přistání. Počasí se umoudřilo a bouři vystřídalo azurové nebe. Motýl, přilepený k mému oknu, zmizel. Patrně ho déšť odnesl kamsi do motýlího nebe.
Mávnutím křídla
Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem se s ním opět setkal při vyzvednutí zavazadel. Už z dálky zářil. Byl přilepen právě na můj kufr.
Vítr ho musel sejmout z letadla jako otisk a přilepit to nádherné modré motýlí tělo, které i po smrti hýřilo safírovými barvami, na mé zavazadlo.
Sejmul jsem ho a nechal usušit. Napadlo mě, že možná právě motýlí křídlo způsobilo v oblacích bouři, která nás doprovázela až téměř do cíle. Při cestě domů mi hlavou prolétla ještě bláznivější myšlenka. Já totiž věřím, že mávnutím motýlího křídla lze pohnout zeměkoulí!
Jaromír (65), Praha
