Už od prvního okamžiku jsem z té ženy měla nepříjemné mrazení. Při pohledu do jejích očí jsem měla pocit, jako bych se ocitla v plamenech!

U nás ve firmě jsem pracovala už pěknou řádku let. Bylo mi tam dobře. Práce mě bavila a kolektiv byl také přátelský. Proto jsem vlastně nikdy ani neměla potřebu své zaměstnání měnit.

Působila přátelsky

Poté, co z naší rozlehlé kanceláře odešla před zhruba osmi lety jedna kolegyně, k nám nastoupila nová žena. Jmenovala se Marie. Byla stejně stará jako já a zpočátku jsem k ní i cítila určité sympatie. Zdálo se, že je celkem otevřená a nekonfliktní.

Přišla mi přátelská. Netušila jsem, že pod touto maskou se skrývá skutečné zlo.

Kolem samé ženské

V kanceláři nás bylo dohromady osm, všechno ženy. Věkově jsme se příliš nelišily, nejmladší z nás bylo osmačtyřicet let. Nad námi byla vedoucí Eva, která byla o trochu mladší, a ředitele úseku dělal Bořek, rozvedený muž o něco starší než já. Ten rodinný stav jsem s ním měla společný, také já jsem se před časem rozvedla.

Se šéfem jsem si rozuměla

S Bořkem jsem měla víc než pracovní vztah, znali jsme se už řadu let, a tak by se dalo říct, že jsme spolu kamarádili.

Nejednalo se o žádnou citovou zápletku nebo milenecký poměr, jak byste si třeba mohli myslet, prostě jsme si ve spoustě věcech dobře rozuměli a měli jsme i společné koníčky.

Z očí se jí blýskalo

Brzy po nástupu Marie se ukázalo, že se jí Bořek líbí. Viděla, jaký k němu mám vztah, a začala dávat najevo svoji žárlivost. Povšimla jsem si, že mě často tajně pozoruje. Necítila jsem se při tom moc příjemně, protože v jejích očích se hodně zlostně blýskalo.

Nechtěla jsem jí ten pohled opětovat, připadalo by mi to nespolečenské, a tak jsem většinou jen odvrátila hlavu a dál si hleděla svých věcí. Můj první dobrý dojem z Marie byl tak ale definitivně pryč. A to byl teprve začátek.

Jednoho dne jsme zůstaly s Marií v kanceláři samy dvě, protože jsem něco musela dodělat.

Nepříjemný rozhovor

Nová kolegyně si se mnou začala povídat, ale za chvíli mi byl jasný důvod. Chtěla vědět, jak na tom jsem se vztahem k Bořkovi. Nijak neskrývala, že o něho má sama zájem.

A její slova o tom, že když někoho chce, tak jí nikdo nebude stát v cestě, zněla celkem výhrůžně. Za chvíli jí došlo, že mě tím jen tak nepoleká.

Tvářila se zase mile

Podívala se mi do očí tak silně, že se o mě začaly pokoušet mdloby. Cítila jsem se, jako bych celá hořela. Bylo mi špatně. Točila se mi hlava a možná jsem na pár vteřin i ztratila vědomí.

Pak jsem se vzpamatovala, ale Marie se tvářila, jako by si ničeho nevšimla. Najednou změnila své chování, tvářila se opět přátelsky, a dokonce se za předchozí rozhovor omluvila. Byla jsem z toho celá zmatená.

Bylo mi stále více zle

Brzy po tomto rozhovoru jsem začala mít špatné období. Připadala jsem si najednou ve všem nejistá, unavená, občas mi bývalo špatně jen tak zničehonic. Mívala jsem hodně špatné sny, doslova noční můry. Nikdy dříve jsem na tohle netrpěla. Občas jsem se dokonce probudila s horečkou.

Lékaři nic nenašli

Lidé kolem mě si toho začali všímat a radili mi, ať si zajdu na lékařské vyšetření. Nakonec mě přesvědčili. Jenže u doktora to dopadlo podivně. Vůbec nic mi nenašli. Všechny prohlídky i krevní rozbor dopadly dobře. Byla jsem naprosto v pořádku.

Přesto jsem se cítila každým dnem slabší a zranitelnější. Jako pneumatika, ve které uchází duše.

Byla ve spojení se zlými silami?

Když jsem si o tom jednou povídala s Evou, naší vedoucí, která na mně ty změny rovněž viděla, řekla mi, co si skutečně myslí o Marii. Podle ní naše kolegyně ovládala černou magii a škodila druhým.

Prozradila mi, že ji jednoho dne přistihla, jak si hraje s nějakými tajemnými figurkami a šeptá nesmyslná slova. Na oplátku jsem se jí i já svěřila se svým rozhovorem s Marií. Eva mínila, že mě kolegyně uhranula. Přišlo mi to absurdní a děsivé zároveň. Navíc, těžko se mi bude něco takového dokazovat.

Málem jsem spadla do silnice

Další den jsem měla jít na večeři s Bořkem. Po cestě se mi stala velká nepříjemnost. Omdlela jsem a málem jsem spadla na silnici, kde jel zrovna autobus. Uhodila jsem se do hlavy. Jinak se mi naštěstí nic vážnějšího nestalo. Bořkovi jsem zavolala mobilem, že večeři ruším.

Raději jsem dala výpověď

Podobné záchvaty jsem pak měla stále častěji. Marie už se ani netajila tím, že za nimi stojí ona, vycítila jsem to z jejích posměšných pohledů. Viděla jsem nakonec jediné řešení: v práci jsem dala výpověď.

Z doslechu jsem se pak o několik týdnů později dozvěděla, že Marie s Bořkem skutečně začala chodit. Mně těší jediné, a sice, že jsem se po odchodu z práce dala úplně do pořádku.

Žádné zdravotní problémy už nemám a nová práce, kterou jsem si našla, mě také velmi baví a naplňuje. A hlavně je tam skvělý kolektiv.

Ludmila K. (60), Tábor